I'm a bitch I'm a boss [m.yg x p.jm] (POZASTAVENO)

XXVII

TWO DAYS LATER

Špatně, vedle, neumíš mířit?, stále ses netrefil...

A tyhle kecy jsem musel neustále poslouchat už hodinu. Jistě, mohl jsem být rád, že jsem po dvou dnech opět venku, avšak mé tělo bylo slabé kvůli nedostatku stravy, a tak jsem se prostě pistolí nedokázal trefit ani do jednoho z panáků přede mnou. Byl jsem vyčerpaný, spánek mi však nepomáhal, ačkoliv to bylo vlastně to jediné, co jsem dělal od toho incidentu s Miou.

Ano, uběhly od toho tedy dva dny, jak jsem se zmínil. Po tu dobu mě nechal Jimin v mém dočasném pokoji bez jakékoliv návštěvy. Dvakrát za den mi pouze přišli přinést jeho muži jídlo a pití, což se skládalo z menší porce masa a nudlí a čisté vody. A to bylo to jediné, co jsem ty poslední dva dny měl. Dneska jsem také ještě nic neměl a to už jsou téměř tři hodiny odpoledne.

Jsem z toho nesvůj.

Jediné, co je na tom pozitivního, je to, že v mé ruce již necítím žádnou bolest a mohu normálně fungovat.

,, Yoongi, soustřeď se!"

,, Kurva a jak se mám asi soustředit, když na mě míří tví muži ze všech stran?!"vyjekl jsem a otočil se na něj.,, A k tomu jsem v prdeli z nedostatku jídla, tak jak se mám soustředit mi řekni!"

,, Ono si to stěžuje?"nadzvedl obočí a přistoupil ke mně. Měl jsem nutkání odvrátit pohled, avšak stále jsem se jakž takž držel.,, Zapomněl jsi na jaké úrovni zde jsi?"Tentokrát mi to nedalo a já okamžitě sklopil pohled.,, Výborně, zlato, stále si to uvědomuješ."

Koutkem oka jsem spatřil, že se usmál, a tak jsem znovu zvedl pohled k němu. Nebyl to ten úsměv, který jsem očekával. Byl to vítězný úsměv, bylo již jasné, že proti němu nezmůžu nic, byl schopný udělat cokoliv jen pro to, aby mi způsobil bolest. Už tak se mi to potvrdilo, když mi oznámil, že je Mia po smrti. Dokonce mě přemlouval, abych se šel podívat na její tělo, avšak já neměl nejmenší chuť se dívat na spálené tělo své blízké osoby.

Vytrhl mi pistoli z ruky a několikrát vystřelil do jednoho panáka. Všechny kulky skončily v hlavě, téměř na stejném místě a to uprostřed čela. Nebyl jsem překvapený, očekával jsem, že se opět bude chlubit, že narozdíl ode mě se dokáže trefit bez jakýchkoli problémů. U něj prostě už není nic, co by mě mělo překvapit.

,, Pro dnešek konec,"řekl, odhodil pistoli na zem a rozešel se zpátky do budovy.,, Odveďte ho do pokoje, pak mu přineste-"

,, Můžem si promluvit?"přerušil jsem ho a on se na mě otočil.,, Jen na chvíli."

,, Tak mluv,"ušklíbl se a udělal pár kroků ke mně. Mlčel jsem.,, Došla ti slova?"Stále jsem neodpověděl a znovu lehce sklopil pohled.,, Ouuu, už to chápu. Jdem ke mně."

LATER

,, Máš deset minut,"vydechl po dlouhých minutách ticha a opřel se o svůj stůl v kanceláři. Jeho pohled upřený přímo do mých očí mě znervózňoval. Vždy se zaměřil na jeden bod a nespustil z něj oči, ať už to bylo cokoliv.

,, Proč se ke mně takhle chováš?"zeptal jsem se a založil si ruce na prsou. Nebudu chodit okolo horké kaše. Neměl jsem nervy na to mu tady vyprávět dlouhý monolog o tom, jak jsem tohle nečekal a tyhle blbosti.

Zničehonic se hlasitě zasmál a já zatnul pěsti.,,Splnil jsem ti tvé přání, proč jsi znepokojený?"

,, Ne, já myslím ty poslední dva dny. Sotva jsi mi dával najíst, chceš, abych chcípl?!"