Na pokraji temnoty

- 8 -

Reese se hnal nocí. Pod mohutnými tlapami cítil praskot suchých větví. Před tlamou plnou ostrých zubů, připravených trhat maso na kusy, se mu srážel horký dech a v hrudi mu pravidelně bilo srdce. Nevnímal okolní svět, ani své lidské myšlenky útočící na jeho duši. Ve svém zorném poli měl jen stále se přibližující Věž nářků, kterou v temnotě osvětlovalo jen mdlé měsíční světlo a propůjčovalo jí tak zlověstný nádech.

Když stanul před její branou, potlačil bestii v sobě do pozadí a rázně zaklepal bytelným, kovovým klepadlem, jehož zvuk se rozléhal přes ztichlé nádvoří jako příslib něčeho hrozivého. Věž šeptala zlověstnou píseň linoucí se ztichlou nocí pro každého, kdo byl ochotný poslouchat, jako by sama stavba vytušila, že se blíží cosi děsivého.

Reese klepal tak dlouho, dokud z druhé strany nezaslechl řadu nadávek a následný zvuk mechanismu, jak se řada pantů a petlic dala do pohybu. Štěstí se na něj usmálo, když přes louč, která mu mířila do očí, zahlédl Doregasův rozespalý obličej. Doregas byl přesně tím typem muže, kterým Reese z celého srdce pohrdal. Co si svou sílu a postavení dokazoval na slabších, aby světu dokázal, že on něco znamená, zatímco ti druzí nikoli. A i přes to s tímto šarlatánem uzavřel dohodu, kterou ten parchant očividně již velice dlouho nectil. Ale co od něj vlastně čekal? Doregas byl parchant, podrazák a křivák. Tak proč ho to vůbec tak překvapovalo?

Doregas se na Reese vědoucně usmál a posměšně si změřil zaklínače od hlavy k patě.

„Nech mě hádat. Princezna nezpívá podle toho, jak by sis přál," uchechtl se, pyšný na svou práci. Protože to byl vždycky on, kdo ji přiměl křičet.

„Střídali jste se na ní nebo sis jí bral jenom ty?" procedil Reese skrz pevně zaťaté zuby a už jen z jeho hlasu čišelo nebezpečí, kterého si Doregas ve své hlouposti nevšímal. Těšil se, až mu všechno vmete do tváře. Tomu kříženci, který mu vždycky dával jasně najevo, že je něco mnohem víc, než kdy bude Doregas.

„Vostatní to potom přestalo bavit. Určitě sis všim, že je jak leklá ryba. Ale já na to kápnul, zaklínáčku. Musíš na ní tvrdě, a když do ní budeš přirážet a šukat jí, jako by to pro tebe bylo naposledy, začne křičet. Tak slastně křičet. Slyšíš, zaklínači? Pořád je její křik slyšet ve zdech," přiložil si Doregas ruku k uchu a zaposlouchat se do slabých tónů, které Věž vydávala. Reese zatnul čelist a zaryl si protahující se nehty do dlaní.

„Měli jsme dohodu. Každý měsíc jsi dostával peníze, aby ses od ní držel dál. Aby ses jí ani nedotknul," připomněl mu Reese. Tehdy nemohl udělat nic víc. Věděl, jak to ve Věži chodí a podplatil každého, aby Meru nechali na pokoji. Aby alespoň tohoto byla ušetřena, když už ji nemohl chránit on. Každý měsíc do vězení posílal více než slušný obnos peněz, který by udržel při životě celou jednu rodinu na rok. Byl to riskantní krok, jehož výsledek mu zůstával neznámý, ale upřímně doufal, že všechny ty peníze a zlato budou stačit.

„Na to si nepamatuju," pokrčil Doregas s nezájmem rameny a okázale si kontroloval něco, co mu ulpělo za nehty.

„Zřejmě si ani nepamatuješ, proč jsem byl ve Věži já. Proč sem poslali zrovna mě, Doregasi, když sem nikdo jiný ze zaklínačů nikdy nezavítal?" zavrčel Reese, vypustil monstrum v sobě, které už se nemohlo dočkat svobody, a vrhl se na stále bledšího dozorce, který se zmohl jen na zoufalé, vyděšené vykviknutí, než se mu Reesovy čelisti zahryzly do krku a trhaly maso na krvavé cáry. Nikdo hlavnímu dozorci nepřispěchal na pomoc. Jeho bolestný křik měnící se na smrtelný chrapot splynul s těmi ostatními a zanikl ve změti posmrtné agónie, která se stala součástí samotné Věže nářků.

***

Mera zírala do plamenů a nataženýma rukama si u nich prohřívala zkřehlé, pokroucené prsty. Balleas stál vedle ní jako věrný stín a pokud ona sama nechtěla, nemluvili. Občas vzhlédla k nebi, aby se pokochala nespočtem hvězd, které se jí rozlévaly nad hlavou. Působilo to až nepatřičně. Už nevěřila, že by se kdy podívala na něco jiného než na zdi a mříže své cely. Byl to nádherný, okouzlující pohled, ze kterého se přesto nedokázala radovat tak, jak by se očekávalo. Neuměla do plic nabrat čerstvý vzduch, aniž by nepocítila osten viny. Nemohla se dívat na ten širý prostor, který jí obklopoval, aniž by jí na mysli nevystoupily tváře dávno mrtvých předků, které se začínaly ztrácet v mlze.

Zamyšleně hleděla do praskajícího ohně, když se její společník prudce otočil a zhluboka se nadechl, jako by potřeboval spolknout příval hodně sprostých slov. Mera sledovala jeho pohled a v dálce uviděla jasnou záři, která pročísla okolní temnotu a svítila jako maják do noci.

Věž nářků hořela a tentokrát to byla ona, kdo hlasitě kvílel, když se k zemi řítila střecha a celá její konstrukce úpěla, jak se snažila odolat požáru, který jí stravoval. O chvíli později vyšel z lesa Reese, který okamžitě vyhledal Meřin pohled, jako by to v onu chvíli bylo jeho jediné pouto se skutečností. Očekával, že v těch zelených očích, které zářily i v okolní neprostupné tmě, nalezne opovržení, znechucení a již dobře známou nenávist, ale spatřil v nich jen nevyřčené otázky.

„Všichni, kdo chtěli jít, odešli," vyšel z Reese hluboký chrapot, který korespondoval s jeho vztekem staženou tváří. Ne všechny víly v sobě našly odvahu pokračovat dál. Začít znovu ve světě, kterému už dávno nerozuměli, a raději zvolily smrt, na kterou tak dlouho čekali. I to musela svým způsobem Mera obdivovat. Ona se k tomuto cíli nikdy nepřiblížila.

Mera sjela pohledem k Reesovým rukám. Zatímco levou samovolně zatínal v pěst, v té druhé svíral za vlasy Doregasovu hlavu, doslova odtrženou od krku. Oči měl obrácené v sloup a ústa otevřená v němém výkřiku. Aniž by si pořádně uvědomovala, co dělá, přistoupila k roztřesenému zaklínači a opatrně vymanila dozorcovu hlavu z jeho prstů. Reese ještě zdaleka nenabyl své lidské podoby. Oči mu rudě žhnuly a celou tvář mu pokrývala řada stínů, které se přes sebe přelévaly jako rozběsněná řeka. Bylo to zvláštní. Mera se bála i vlastního stínu, každého nového dne. Ale z toho, co žilo v Reesově duši nikdy strach neměla. Jako by se dívala do zrcadla, tak moc důvěrná jí jeho tvář byla.

Reese neochotně povolil sevření, pustil hlavu a narovnal se, protože se doposud hrbil pod tíhou toho, co právě provedl.

„Děkuju," hlesla Mera, ačkoliv netušila, za co vlastně děkuje. Za Doregasovu brutální smrt? Za osvobození těch, kteří o to stáli? Nebo snad za to, že se na něm nic nezměnilo? Že to byl stále Reese se vším, co k němu patřilo?

Princezna se natáhla zaklínačovi za rameno, aby vytáhla jeho meč, aniž by se sám pohnul. Jen pozorně sledoval její počínání. Cítil na svém těle její divoce bušící srdce, nepravidelný dech a nezaměnitelnou vůni lesa. Když zavřel oči, měl dojem, že stojí uprostřed kvetoucího lesa plného života. Reese si nedovolil udělat jeden jediný pohyb, byť všechno křičela zoufalou touhou chytit jí do náruče a už nikdy nepustit.

Víla pohodila utrženou hlavu na zem, rozmáchla se mečem a sekala do Doregasovy hlavy tak dlouho, dokud z ní nezbyla jen krvavá kaše, kterou už nikdo nedokázal identifikovat. Když si rukama od krve otřela zpocené čelo, všimla si, že jí pozoruje celá zaklínačská jednotka se směsicí různých pocitů vepsaných ve tvářích.

„Pomohlo to?" zeptal se Balleas a kývl hlavou k onomu zbytku.

„Ne. Ale užila jsem sito," pokrčila Mera rameny a hodila meč zpátky jeho majiteli. Věděla, že tímhlepočinem její noční můry nezmizí. Že to nevymaže všechny šrámy na těle i naduši. Ale něco podobného už chtěla udělat velice dlouho.