Na pokraji temnoty

- 28 -

Mera do sebe pracně nasoukala poslední kus grilovaného selete, byť cítila, že co nevidět praskne. Celý den pobíhala po městě z jednoho koutu do druhého, obdivovala stánky a jejich produkty a od každého, který prodával něco k snědku, si za Ballovy peníze koupila kus, alespoň na ochutnání. Celé město jí připadalo jako jeden velký sen, ve kterém se dalo snadno zapomenout na strasti všedního života. Jestli ji okouzlil zaklínačský svět pro víly, pak netušila, čím popsat Warthar. Všude to vonělo městským ruchem, divokou řekou, která jím protékala, ale i nezkrotnými poryvy větru, které sem zanášely vůně vzdálených sadů plných ovoce. Ale především sluncem, jež příjemně hřálo a v jehož paprscích se Mera toužila koupat do konce svého života. Slunce neviděla celou věčnost, natož aby si jej fyzicky užívala. Takhle nějak si pamatovala svobodu a už navždy ji bude mít spojenou s Wartharem, který ji naprosto uchvátil.

„Pojď. Něco ti ukážu," vzal Ball princeznu za ruku a vedl ji spletitými uličkami města, dál od okolního halasu i ostatních zaklínačů, které nechali v péči Zikmunda a Brie, zatímco Marcus se odebral kamsi s Reesem. Mera neměla moc času se nad jejich zmizením pozastavovat, ale Reesovu nepřítomnost vnímala více, než by jí bylo milé.

Balleas je vyvedl na silnici lemovanou zídkou, která poskytovala cestu na jeden ze tří obloukovitých mostů spojujících dvě části města oddělené řekou, žijící podle vlastních pravidel.

Mera nejprve myslela, že ji Ball vede do přístavu, kde kotvila flotila obchodních i rybářských lodí. Na březích řeky dováděly říční víly, které stejně jako zbytek města oslavovaly dožínky. Ball ale zamířil na jeden z mostů, stoupl si do jeho středu a nasměroval Meru k západu slunce, který zbarvil zurčící řeku do ruda a oblohu proměnil v planoucí oblaka.

„Tady jsem zažil jeden z nejkrásnějších západů slunce. Nikde jinde neuvidíš hořet samotný nebesa. Taky jsem tu ztratil panictví, ale to tě asi nezajímá," zasmál se Balleas a poplácal Meru po zádech, když fascinovaně hleděla na lehce plynoucí mraky hrající všemi odstíny červené, jež se prolínaly s mizejícími zlatavými paprsky.

„Tak tohle jsem vědět nepotřebovala," zasmála se Mera, která se nechala strhnout okamžikem a položila si hlavu na zaklínačovo rozložité tělo, protože mu na ramena stěží dosáhla. Vychutnávala si tu chvíli ticha, kdy k nim doléhal ruch města a kolem se rozléval jen šum vln. Mera by v tu chvíli nejraději zastavila čas, aby na tom místě, v onen moment, mohla setrvat co nejdéle. Ale jakmile slunce zakončilo svou cestu a vládu nad světem začala přebírat noc, vytrhl ji Ball z klidného snění s tím, že by se měli vrátit. Ale Meru veškeré myšlenky na jakoukoli bujarou zábavu opustili spolu se sluncem a najednou netoužila po ničem jiném, než po tichu svého pokoje a především měkké posteli.

„Já... asi se vrátím. Jsem utahaná," pronesla Mera k Ballovým zádům, který se už očividně nemohl dočkat, až se připojí k ostatním. Viděla, jak mu lehce strnula ramena a neušel jí mírný povzdech nad vlastním údělem.

„Nemusíš chodit se mnou. Cestu najdu sama a přísahám, že si opravdu půjdu lehnout," vyhrkla.

„Ne. Doprovodím tě," otočil se k ní Balleas čelem a na tváři mu pohrával nucený úsměv.

„Balle. Běž se bavit. Najdi si v davu nějakou pěknou holku a okouzli ji svým šarmem, svaly, čímkoli. Co by se mi po cestě asi tak stalo? Všichni jsou pod obraz a stahují se do hlavního centra zábavy. Jsem už velká holka, nepotřebuju chůvu."

Viděla, jak se to v Ballovi bije a proto se uchýlila k něčemu, co už nepraktikovala celé roky.

„Já ti to přikazuju, Balleasi. Jdi se bavit, já si jdu lehnout. Uvidíme se zítra ráno. Pa," strčila do něj a popohnala ho, aby se na konci mostu rozešli každý jiným směrem.

***

„Odkud jsi spadl, zaklínači? Tohle nespraví sebelepší kovář," rozčiloval se starší muž s dlouhým, pěstěným plnovousem, který ve Wartharu vedl jednu z mnoha kováren, ale rozhodně tu nejkvalitnější. Reese a jeho muži si u něj nechávali spravovat své zbraně po mnoho let a nikdy je nezklamal. Proto Reese doufal, že mu Sep pomůže i tentokrát.

„A nezvládl bys udělat alespoň jeho kopii?" zkusil se zeptat Reese, který po očku sledoval Marcuse, který se přihlásil, že jej doprovodí, protože ho velice zajímalo, jak taková magická kovárna funguje. Byl jako malé dítě, které začalo objevovat svět. Na vše si potřeboval sáhnout, prohlédnout a ke všemu musel znát příběh i původ. Reese se nedivil Sepově nervozitě, protože starý kovář uměl mnohem lépe pracovat, než mluvit.

„Hm... možná," promnul si kovář svůj dlouhý vous a skepticky se podíval na desítky střepů, které zbyly z Wladova meče, který Reese ve vzteku rozmetal na kusy. Cítil veliké zadostiučinění, když viděl, jak se nenáviděná zbraň rozpadá. Bohužel už si neuvědomil, že by se onen meč mohl Valerianovi v budoucnosti hodit. Wladova meče se báli i ti nejmocnější a nejvlivnější mágové a stal se jakýmsi nepsaným pravidlem k získání císařské moci. Moc obsažená v meči nebyla ničím výjimečná ani zlověstná, ale mágové kolem zbraně opředli řadu legend, které sílily spolu s Wladem. A jakmile tenhle slavný meč neviděli třímat v rukách Valeriana, začali o něm pochybovat. O jeho síle, postavení i kvalitách. Ten zatracený meč potřebovali k upevnění jeho moci, aby všem dokázali, že jedině Valerian má právo držet titul císaře. Zvlášť, když se chystal pojmout za ženu dědičku sličného lidu.

„A jeho moc? Dokázal bys ji přenést do kopie?"

„To potrvá, generále. Navíc budeš muset platit diamanty. Bude to hodně otravná práce," zabručel Sep.

„Což znamená, že to uděláš?" zeptal se Reese opatrně.

„Ale jo. Ale bude to fakt oser." Reese musel souhlasit. Zvlášť, když kováři líčil, že se o jeho práci nesmí nikdo dozvědět, kam je meč zapotřebí doručit a kdo mu za odvedenou práci osobně zaplatí.

„Víš. Bytostně nenávidim, když jsi ve městě," prsknul Sep nevrle, ale zároveň s nadšením vyprovodil Marcuse ze svojí kovárny.

„Pokud tě to neurazí, chlapče, čel bych si lehnout. Mám spoustu nových poznatků k popřemýšlení," řekl Marcus, když Reese automaticky zamířil k náměstí a hlasitým oslavám.

„Jen běž. Taky tam ne..." Reese nestačil doříct větu, protože mu tělem projela ostrá bolest, jakou doposud nepocítil. Jako by mu v srdci zůstal vězet šíp, kterým někdo stále otáčel, a když se Reese snažil odtáhnout, bolest se stupňovala. Měl pocit, jako by visel na nějakém lanku, které ho k sobě přitahovalo.

„Co se děje?" vykřikl Marcus vyděšeně a pomohl mu udržet se na nohou.

„Nevím. Sakra. Bolí to, ale nikde nic nevidím," zavrčel Reese, který sám sebe v rychlosti prohlédl, ale žádné zranění nenašel.

„Kde to bolí?" zajímal se Marcus.

„Tady. Jako bych byl navlečená jehla do nitě, kterou se za tu nit někdo snaží vytáhnout," pokusil se Reese vysvětlit co nejjednodušeji a potlačil další výkřik, který se mu dral na jazyk.

„To ale není... možné. Běž Reesi. Mera," vytřeštil Marcus oči a strčil do stále více zmateného Reese.

„Cože? Ale kam?"

„Tam, kde ta rána v srdci bude bolet nejvíc." Reese netušil, co tím starý pán myslí, ale vypadal dost vyděšeně na to, aby jej poslechl.