Na pokraji temnoty

- 12 -

„Dobře. Uděláme to. Stejně nemám nic lepšího na práci," pronesla Mera nevzrušeně a po jejích slovech zaznělo hromadné oddechnutí, kdy si i sám mrtvý les úlevně vydechl.

„Budeme pořád s tebou. Neopustím tě," přistoupil k ní Kay blíž a lehce jí přejel palcem po tváři.

„Tak se kvůli tomu hlavně nenech chytit," políbila ho Mera na tvář a vydala se zpět k zaklínačům se staženým srdcem a roztřesenýma nohama.

***

„Panikaříš," pronesl Swen věcně směrem k Reesovi, který pročesával okolí kousíček po kousku, jako by se Mera mohla schovávat pod kdejakým kamenem nebo spadlou větví.

Reese rozdělil zaklínače do dvojic a sám se rozhodl vzít si k sobě Swena, u něhož doufal, že si nechá své připomínky pro sebe a Reese tak ponechá jeho vlastním myšlenkám. Na rozdíl od Ballease, který by do něj v jednom kuse ryl. Když se nad tím ale teď zamyslel, měl si raději vzít Zoda. I když i němý dokázal někdy říct mnohem víc, než bylo nezbytně nutné.

„Nepanikařím," zavrčel Reese, ačkoliv věděl, že lže akorát sám sobě. Protože cherubíny vedl Kayan. Kayan, kterého měl Reese zabít už tenkrát ve Věži a všem tak ušetřit spoustu trápení. Reese si moc dobře pamatoval, jak umí být tenhle vílí vévoda přesvědčivý. A jestli má teď Meru, Reese je ztracen. S ním Reese nemohl soupeřit. Protože kdyby se Mera měla rozhodovat mezi ním a povinností a Kayanem a svobodným životem, Reese nepochyboval o tom, jak by tento souboj skončil.

Cítil, jak se mu hrudník stahuje zoufalstvím. Nejenom, že zklame Valeriana, ale ztratí i Meru. Zase.

„Víš o tom, že ti vždycky na čele vystoupí taková obrovská žíla? Měl by ses uklidnit nebo ti praskne," pokračoval Swen dál a periferně sledoval svého generála, který čím dál tím víc rudnul vzteky. Swen znal Reesovo dokonalé ovládání. Věděl, co všechno musel jeho přítel obětovat a co ho to stálo. Ale bál se, že co se týče princezny sličného lidu, jde všechno jeho pracně vybudované postavení do háje.

Reese na přítele cosi procedil skrz zuby, když se k nim připojil Balleas s Milem, kteří jen neslyšně zavrtěli hlavami a zvědavými pohledy zabloudili ke Swenovi, který jen rozhodil rukama a okázale protočil oči v sloup.

„Já to viděl," vyprsknul Reese, kterému pomalu docházela trpělivost i nervy. Nejraději by ten zatracený les spálil na popel, jen aby mohl vidět dál než několik metrů před sebe.

„Reesi. Můžou bejt kdekoli," řekl Balleas nahlas to, co Reese nechtěl slyšet a co si rozhodně nechtěl připustit.

„A tím, že se tady budeme vykecávat, je nenajdeme," odfrknul si Reese, který se odmítal vzdát na úkor Kayana a prudce se otočil za zvukem praskajících větví. Hned na to se ze tmy vynořila Mera, která si z rudých vlasů vytahovala listí a hlasitě nadávala. Reese měl dojem, že všichni v okruhu několika mil museli slyšet tu obrovskou ránu, když mu spadl kámen ze srdce. Několika rychlými kroky překlenul vzdálenost, která ho od ní dělila, a vzal její tvář do svých mozolnatých dlaní, aby se ujistil, že se jí nic nestalo a aby sám sebe přesvědčil, že je skutečná. Cítil pod prsty její hřejivou, jemnou kůži, a s úlevou zjistil, že kromě menších škrábanců a nánosů špíny přežila bez větší újmy.

„Nic mi není," odstrčila ho od sebe Mera podrážděně.

„Kde jsi byla?" chtěl vědět Reese okamžitě a raději si založil ruce přes hrudník, aby odolal touze znovu se k ní natáhnout.

„A jak to mám vědět? Ball řekl, utíkej, tak jsem utíkala. Příště by si taky mohl běžet se mnou, abych se dostala zpátky," vrhla Mera po Balleasovi nevraživý pohled, jako by tohle všechno byla výhradně jeho chyba. „Nic takovýho jsem neřekl," zavrtěl Ball hlavou.