Na pokraji temnoty

- 14 -

Reese nasadil svou masku nelítostného bojovníka nenávidícího vše živé a zahrnoval Katarinu s Coranem lichotkami, komplimenty i historkami, jichž se stal svědkem, ale nikdy hlavním aktérem, aby strhl veškerou jejich pozornost na sebe. Meřina i Briannina přítomnost ho tížila jako obrovský balvan, který musel táhnout na zádech. Snažil se působit uvolněně, smál se Katarininým brutálním vtipům a souhlasil s Coranovými protichůdnými názory na císaře Valeriana, jeho vedení říše a především na řadu zaváděných změn. Ale hlavně se snažil neotáčet a nekontrolovat, jestli jsou obě víly v pořádku a zda-li si jich prozatím nikdo nevšiml. Netušil, jak dlouho jim bude štěstí přát. Cesta k městu mu připadala jakou celá věčnost, kdy v zádech cítil pohledy všech ostatních. Debat na téma Reese a mágové vedli nespočet a Reese znal názor každého jednoho zaklínače nazpaměť. Reese byl mágům postavením rovnější než kdokoliv v říši a přesto nemohl dělat nic, čím by jejich postavení ohrozil. Nedovoloval mu to především jeho rodinný odkaz a taky nedostatek počtu mužů. Nesnášel dny, kdy se musel tvářit, že je jedním z nich. Nenáviděl, co musel v jejich jménu dělat a ztratil, aby zachránil své muže.

Velitel zaklínačů nemusel patřit mezi vzdělané učence, aby pochopil, že rod Aldů a jeho věrní následovníci toto město dobili hrubou silou a stejně tak přiměli obyvatele poslušnosti. Vypovídala o tom celá řada uťatých hlav, která lemovala cestu k městské bráně. Dle jejich zápachu a rozkladu Reese soudil, že jsou tu takto nabodnuté na kůly už několik měsíců.

„Nový Parras z toho jen těžko vybudujeme, ale tohle bohem zapomenuté místo skýtá řadu netušených možností," vykládala zrovna Katarina zaníceně, když projížděli bytelnou, ocelovou branou, která se nad nimi hrozivě tyčila a neskutečně pomalu se za nimi zavírala. Reese odolal nutkání sebou trhnout, když jim s dunivým dopadem uzavřela jedinou cestu ven.

„Co tě na týhle prdeli tak strašně fascinuje?" zeptal se Reese nechápavě, ačkoliv ho to ani trochu nezajímalo.

„Za prvý. S nikým tady nemusíme soupeřit. Jsme tu v podstatě něco jako bozi. Nulová konkurence, chápeš," začal Coran s vysvětlováním.

„Za druhý. Máme tady klid. Jsme tisíce mil od hlavního města, takže nám Valerian věčně nestojí za zadkem," pokračovala Katarina, zatímco míjeli menší náměstí, na kterém se začínali srocovat místní obyvatelé, v jejichž obličejích se mísil strach s nadějí. Jako by snad doufali, že je Reese se zaklínači můžou zbavit jejich trýznitelů a vrátit město opět do jejich rukou.

„A za třetí. Je tady obrovské přemnožení lidí. Lidí, Reesi. Lidí, chápeš? Bez špetky magie v krvi. Víš, co všechno se s nimi dá provádět?" zatleskala Katarina radostně, jako by si právě otevřela dlouho očekávaný dárek. Reese už slyšel o kouzelnických rodinách, které na svět začaly přivádět lidské potomky, ale ještě nikoho takového nepotkal. Myslel si, že jsou to jen výmysly mágů, aby si našli nový důvod k mrzačení nevinných, když už jim sličný lid docházel. Reese nechápal, jak je to možné. I šarlatáni uměli ovládat alespoň základní kouzla, byť se nacházeli na nejspodnějších příčkách společenství.

„I když pro tebe mám slabost zlato, tak ty svoje křupany nechej tady," vytrhla Reese z myšlenek Katarina a rozmáchlým gestem ukázala na jeho skupinu, která se ještě víc semkla k sobě, až i jemu z očí zmizely dvě víly.

„Nechci vás zdržovat. Určitě máte lepší věci na práci. Navíc je tvoje pohostinnost příšerná, drahoušku," věnoval jí Reese zářivý úsměv, který, jak doufal, mu zajistí rychlý odchod z města. Věřil, že Katarininu pozornost rozptýlit dokáže. Na rozdíl od svého bratra byla Katarina nespoutaným živlem, který chvíli neposeděl a nečinnost ji doháněla k šílenství. Coran se narodil jako její pravý opak, který vše dělal s absolutní rozvahou, jako by měl celý čas světa. Dokázal si všímat i nejdrobnějších detailů, a pokud si vyhlídl svou oběť, uměl jí štvát celé měsíce, dokud sama neztratila naději a nevzdala se. Proto tvořili tak nebezpečný pár. Ona se svou neposedností vymýšlela a zdokonalovala různé techniky, zatímco on svou rozvážností uštval všechno, co se dostalo do jeho zorného pole.

„Už bys nás chtěl opustit, příteli? Zábava přeci ještě ani nezačala," usmál se Coran a Reese se zmocnil nepříjemný pocit v předzvěsti něčeho velice zlého.

***

Mera se dívala na Reesova mizející záda, když vstoupil do spletitých chodeb města, které vedly stále výš a výš, a chtěla vyrazit za ním. Ale proč? Aby mu vrazila facku? Řvala na něj? Nebo aby ho zastavila, protože veškerý její zbývající pud sebezáchovy jí velel, aby jednoduše vzali nohy na ramena a utíkali co možná nejdál? Cestu jí ale zastoupil Swen a zavrtěl hlavou, kaštanové oči zabodnuté do těch jejích, čelist pevně sevřenou, až mohla princezna slyšet skřípání zubů. Potlačila podrážděné odfrknutí a založila si ruce na hrudníku, aby dala najevo, jak se vším nesouhlasí.

Oči všech zaklínačů se upřely na Ballease, který byl napnutý jak tětiva luku a soustavně zatínal a povoloval pěsti. Mera střelila pohledem směrem, kterým se ubíraly Ballovy myšlenky, a všimla si několika ozbrojených mužů, kteří jejich skupince věnovali pozornost. Balleas k sobě tiskl Briannu, která zahalená pod pláštěm působila jako shrbený žebrák, ale stačil jeden špatný pohyb a všichni mohli spatřit její krásná křídla. Ball musel mít o matku velký strach, ale ani na chvíli nevypadl z role a především ze svých povinností Reesova prvního pobočníka.

„Boosy?" otočil se Ball na zpustle vyhlížejícího válečníka, který ve své kazajce bez rukávů dával na odiv přehršel tetování, která zdobila jeho tělo.

„Město mají magicky uzavřený. Ven se bez jejich vědomí nedostaneme," pronesl tiše Boose, který též po očku sledoval ozbrojence blížící se k nim. Mera za svůj život potkala velkou řadu vojáků, nájemných vrahů i zlodějů, aby v téhle bandě poznala někoho, kdo by zaklínačský skalp považoval za cennou trofej do své sbírky.

„Musíme se dostat z týhle frekventovaný ulice," řekl Balleas a nepatrně pokynul Törezovi, který snadno splynul s okolím, aby se mohl vydat hledat místo, kam by se mohli ukrýt do doby, než se Reese vrátí. Jestli se vrátí, pomyslela si Mera, protože na čarodějnická mrcha nevypadala jako někdo, kdo by ho chtěl pustit.

„Copa dělá zaklínačská cháska tak daleko od císařovejch koulí?" zahulákal jeden z ozbrojenců jejich směrem. To už se dosud přelidněné náměstí začalo vyprazdňovat a lidé se začali stahovat do svých domovů. Očividně to nebyla první potyčka, jíž se stali svědky a raději se jí nehodlali dále účastnit.

„Držte se u Mila. A hlavně proboha neutíkej," přikázal Ball vílám tiše, že ho Mera skoro neslyšela a popostrčil ji Milovi, který už měl připravené své dva meče, které zazpívaly píseň plnou očekávání.

„Nechceme potíže," začal Balleas smířlivě, ačkoliv věděl, že oni o ně stojí. Nebyli první, se kterými se za svůj život setkal. Dostatečně hloupí nebo egoističtí násilníci, kteří potřebovali změřit své síly se zaklínačem. Ball osobně tyhle jejich ambice nikdy nechápal. Pokaždé to skončilo stejně. Všude spousta krve, křiku a pláče.