Na pokraji temnoty

- 19 -

Druhý den ráno Reese ke svému milému překvapení zjistil, že Mera vstala spolu s ostatními a byť se jich stranila, dokázal ocenit její snahu. Nikdo ji nenutil k hovoru, k vylévání si svého srdce. Kromě Isoldy, která ale byla všetečná a upovídaná už ze své podstaty a kterou se Brie od princezny snažila držet co možná nejdál. Nikdo kromě Marcuse neznal Meřin původ a pokud ho princezna netoužila odhalit, Reese to nechtěl měnit. Šeptali si o ní a povídali, ale jen jako o někom, kdo prožil hotové peklo, když se musel obejít bez vlastních křídel. Reese se snažil neposlouchat. Ale občas zaslechl otázky, které se mu zařezávaly do srdce jako střepiny. Jak bez nich dokáže udržet rovnováhu? Chybí jí létání. Bolí ji to? Reese nenáviděl ten pocit, že tohle všechno je jeho vina. Kdyby se tenkrát spoléhal na svůj úsudek a rozum a ne na její prosby, mohlo to dopadnout jinak. Kdyby se nechoval jako zamilovaný blázen, nemusela by ho teď nenávidět a mohla by zůstat celá.

Reese procházel vískou a poslouchal Milovy příkazy, které uděloval cvičícím vílám, když si všiml nedaleko stojící Mery, které dělal společnost mlčenlivý Deacon. Deacon nikdy nemluvil, pokud to nebylo nezbytně nutné. Teď ale vedl konverzaci s princeznou a dokonce se u toho i usmíval, což byl jev naprosto nezvyklý. Reese se připlížil k nim, a ačkoliv si připadal jako pitomec, nemohl si tenhle rozhovor nechat ujít.

„Chtěla bys to zkusit," pronesl Deacon jako konstatování a Mera se po něm skepticky podívala.

„Proč bych měla chtít umět se ohánět mečem? Mám přece za zadkem tucet zaklínačů. Navíc budu císařovna. Musím se naučit vysoký podpatky a přehnaný šaty," odfrkla si Mera hlasitě a Reese doslova cítil, jak protočila oči v sloup.

„mohlo by ti to pomoct. Se zvládáním sebe sama," pokračoval Deacon neochvějně dál, až si Reese říkal, kam tím jeho druhý pobočním směřuje a jestli by přeci jen neměl zakročit.

„Nevím, kam tím míříš. Nejsi náhodou trochu moc ukecanej? Za celou cestu jsem tě neslyšela pronést jediné slovo a teď tady budeš rozebírat moji duši?"

„Nosím stejný jizvy. Nepomůže ti to zapomenout nebo změnit to, jak se cítíš. Ale pomůže ti to zaměřit tvůj vztek na něco jiného než na sebe samou," vysvětlil Deacon a odhalil princezně svá předloktí pokrytá řadou jizev. Reesovi na mysli vytanula chvíle, kdy Deacona on, nebo kdokoliv z jeho mužů, našel v kaluži krve s podřezanými žilami. Nikdy nikomu neprozradil, proč si tolikrát chtěl vzít život ani proč v tomto počínání najednou ustal. Nikdy se nikomu nesvěřil se svými démony, problémy ani pocity a nikdo z nich na něj netlačil. Pravdou zůstávalo, že Deacon jednoduše nenáviděl, čím byl zrozen. Nenáviděl svoji podstatu, život i to, čím se měl stát. Nenáviděl, že ho Reese pokaždé zachránil a nenáviděl, že se mu nikdy nepovedlo odejít na onen svět. Nenáviděl každé ráno, kdy se probudil i celý bílý den, kdy musel skákat, jak ostatní pískali. Postrádal smysl svojí existence a záviděl svým bratrům, že se sebou dokázali bojovat mnohem lépe než on. A pak se jednoho dne Reese vrátil z Věže nářků, zlomenější než se kdy Deacon cítil. Vyprávěl jim o vílí dívce s rudými vlasy a očima zelenýma jako hluboký les. Pověděl jim, co musel udělat a za jakých okolností ji opustil. A tak začal postupně chodit s nápady, jak alespoň částečně ulevit svému svědomí. Začali zachraňovat ty, kteří to skutečně potřebovali. Obcházeli Wlada i ostatní mágy a pomalu dávali dohromady roztroušený sličný lid. A Reese nikdy nepřestal vzpomínat na tu, kvůli které to vše podstupoval. Až se s ní nakonec setkal i Deacon a najednou měl pocit, že konečně potkal někoho, kdo by mu mohl rozumět. Vypadala stejně ztraceně, ublíženě a na rukou měla stejné jizvy vypovídající o tom, jak moc nenáviděla svět, ve kterém žila. Byl přesvědčený o tom, že by si mohli pomoci navzájem. Deacon to dlužil nejenom sobě, ale i Reesovi.

Mera si Deacona změřila přimhouřenýma očima, až nakonec k Reesově překvapení přikývla.

„Ale nechci cvičit s ostatními," prskla.

„Klidně. Stejně nejdřív musíš nabrat trochu svaloviny. Takhle neudržíš ani dřevěný meč," usmál se Deacon a Mera do něj naštvaně praštila. Reese se zase odplížil pryč, protože cítil, že tohle už měla být jejich chvíle bez zvědavých svědků.

***

Dny se pomalu změnily v týden a zaklínači se stále neměli k odchodu. A Mera vlastně chápala proč. Všichni je tu uctívali jako bohy. Nikdo jim neříkal, co mají zrovna dělat a kam mají jít. Čas na tomto místě plynul jinak a snadno se zde dalo zapomenout na příkoří vnějšího světa. Mera ten čas nejraději trávila daleko od ostatních, pod korunami stromů, v naprostém tichu, kde si mohla třídit své rozbouřené myšlenky, která jedna do druhé narážely jako přílivové vlny. Nic jí nedávalo smysl, a přesto do sebe jednotlivé informace zapadaly jako dílky do složitého stroje. Všechno, co věděla (nebo si myslela, že ví), bylo úplně naopak a princezna se občas přistihla, jak pochybuje sama o sobě. Co když si některé věci špatně vyložila? Co když si některé události minulosti její mysl jen špatně zapamatovala? Co když se svět změnil natolik, že v něm ona nemohla fungovat? A co když všechny zklame? Proč v ní všichni tak věřili, když si ona sama nevěřila? Proč si Reese jednoduše nehodlal přiznat porážku a tolik jí důvěřoval, když mu chtěla ublížit tak, jako on kdysi jí? Když nad tou poslední myšlenkou ale uvažovala, hluboko v sobě cítila, že to není tak úplná pravda, ačkoliv si za to nadávala.

„Vytvořil si nádherný svět," řekla Mera, když za sebou zaslechla tiché našlapování, které znala skoro stejně dobře, jako své vlastní. Byly to jediné kroky, které ji ve Věži nářků neděsily.

„Vlastně ho vytvořil především Deacon. Je to jeho myšlenka," odpověděl Reese, který v temném zákoutí lesa působil jako démon z pekla.

„Ale nebýt vás, nikdy by to nedotáhl do konce," pokračovala Mera přejíždějíc prsty přes hrubou kůru, jako by si potřebovala zapamatovat každičký detail.

„Je to... zvláštní. Víla, co miluje čaroděje a on ji. Sličný lid, který věří zaklínačům. Pokud si chtěl udělat dojem, docela se ti to povedlo," pronesla Mera a postupovala dál, hlouběji do lesa, kam ji Reese poslušně následoval. Kráčeli v tichosti. Mera dva tři kroky před ním. V jiném čase, v jiném světě, by to mohlo vypadat jako výjev hodný zachycení na obraz. Dva milenci procházející se klidným lesem. Ona vždy o kousek napřed, on jako její věrný stín, chránící ji před všemi nástrahami. Mera ale věděla, že Reese se sem nepřišel kochat okolními krásami, ani nepřišel hledat útěchu. Princezna se proto otočila, založila si ruce přes hrudník a zabodla do Reese svůj pronikavý pohled.

„Nepřišel sis povídat o krásách tohohle lesa ani místa. Tak co chceš?" vyprskla, ale neznělo to tak podrážděně, jak původně zamýšlela. Spíš unaveně. Reese posmutněl a Mera si musela dát hodně záležet, aby se dokázala soustředit na jeho slova a ne na něj samotného. Reesovy temnota slušela, což Mera věděla už od dob Věže nářků. Zatímco ostatní rozzářil sluncem zalitý den, Reese zářil za nocích, kdy okolní tma dodala jeho rysům na tvrdosti, očím na pronikavosti a už tak mohutné postavě na velikosti. Vypadal jako predátor, ale na Meru působil přesně opačně. Zavrčela sama na sebe a raději se rozhodla vyjít ven na louku, kde se cítila mnohem bezpečněji před vlastními myšlenkami. Co s ní bylo špatně? Tenhle chlap si vzal její důvěru, přátelství, lásku, aby to všechno rozcupoval v holé nic. Kvůli němu ztratila křídla. Kvůli němu přišla i o ten poslední zlomek svobody, kdy se mohla vznášet nad zemí. Jenomže to, co si uvědomoval rozum, odmítalo vzít v potaz srdce.

„Je to krásný místo. Máme jich spoustu, ale tohle je jedno z nejhezčích. Navíc tady máš Marcuse. Mer. Na tohle se tě zeptám jen jednou. Víckrát už to ode mě neuslyšíš. Pokud by sis přála tady zůstat, můžeš," řekl Reese a zabodl své modří zalité oči do těch jejích. Mera čekala nějaký háček, ale zračila se v nich jen upřímnost.