Na pokraji temnoty

- 20 -

„Ty to myslíš vážně," pronesla Mera jako konstatování očividného faktu a Reese jen přikývl.

„Co tvůj císař? Tvoje povinnost a vize nového světa?"

„Královská linie zemřela. Neexistuje žádný potomek, žádný dědic trůnu. Každý z nich mi to dosvědčí," ukázal Reese dolů do chumlu zaklínačů nabírajících si jídlo.

„Najdu jiný způsob, jak všechno napravit. Budeš tu moct žít jako obyčejná víla. Dělat obyčejné věci, žít obyčejný život. Nikdo tě tady nikdy nenajde."

„Proč bys to ale dělal?" zavrtěla Mera nechápavě hlavou. Vážně by od něj čekala cokoliv, po tom všem. Ale na tohle připravená nebyla.

„Protože ti to dlužím. Vím, že si nikdy nechtěla kralovat. Nikdy si to břímě nechtěla nést. A aniž bych ti dal na výběr, postavil jsem tě před hotovou věc. Vím, že byste s Valerianem dokázali svět uzdravit, ale víc si přeju uzdravit tebe," usmál se na ní posmutněle a Meru bolestně píchlo u srdce. Snažila se ten pocit co nejrychleji zaplašit, a proto přešla do útoku. K tomu jedinému, co ovládala mistrovsky.

„Tím, že mě zavřeš do dalšího vězení?" uchechtla se a neušlo jí při tom Reesovo bolestné cuknutí v obličeji. A i přes to, že ho chtěla vidět trpět, si uvědomovala, že tohle si nezasloužil. Dělal mnohem víc, než se kdy odvažovala doufat. Mnohem víc, než by se kdy odhodlal Kayan.

„Omlouvám se. Pro ně je to druhá šance. Uvědomuju si to a děkuju ti za to. Ale..." zarazila se, protože sama nevěděla, jak větu dokončit. Dával jí příležitost utéct od všech povinností. Od svojí identity, od toho, co od ní očekávali. Od něj, jeho plánů, tužeb, ale i od Kayana a jeho vlastních ambic. Tak proč ji ta vyhlídka tak neskutečně děsila?

„Nedokázala bys žít tady v nevědomosti, co se děje venku. Navíc svoboda vypadá jinak," dokončil za ni Reese a Mera se na něj překvapeně podívala.

„Swen tvrdil, že tohle řekneš," pokrčil rameny, což si vysloužilo její další udivený pohled.

„Vsadili jsme se," dodal ještě.

„Něco mi říká, že sis dovolil vsadit proti mně," pronesla Mera uraženě, byť se mu ani trochu nedivila. Která příčetná bytost by si vsadila na ni? Zalétla pohledem do davu hodujících zaklínačů a našla mezi nimi štíhlého, vysokého lukostřelce, kterého snad nikdy neviděla zamračeného a který se v ní za tak krátkou dobu vyznal mnohem lépe než ona sama v sobě. Mera se vrátila pohledem k Reesovi, který pozoroval tu nesourodou směs dole, a najednou na ni dopadla tíha vědomí, že tohle všechno vlastně dělal pro ni, i když musel vědět, že ho bude ze srdce nenávidět a na jeho ideály z vysoka kašlat.

„Nechci být císařovna. Rozhodně se nehodlám stát matrací tvého pána. Ale nechci ani zůstat tady na jednom místě a nemít záruku, že se odsud někdy dostanu. Nehodlám ti věřit tak, jako všichni ostatní. Neposadím se na zadek z každého tvého vzácného úsměvu. Nebudu ti posilovat ego řečičkami, jak jsi úžasný. Ale za tu možnost ti děkuju. A slibuju, že tě o to nebudu vícekrát prosit," sdělila mu Mera smrtelně vážně, protože tak myslela každé své slovo.

„Princezno. To skoro znělo jako vyznání lásky," uculil se Reese a přistoupil k ní o dva kroky blíž, což byl vlastně ten jediný volný prostor, který je od sebe dělil.

„Sni dál," odfrkla si Mera a teatrálně protočila oči v sloup, ale neustoupila. Reesovo tělo hřálo jako ty nejžhavější sluneční paprsky, ve kterých by se Mera mohla vyhřívat, stejně jako popálit.

„Rozmyslela sis to dobře? Jindy už ti tu možnost nedám," řekl Reese zhrublým hlasem a natáhl se pro jeden z jejích zbloudilých rudých pramenů vlasů.

„Kdybych se někdy chtěla snažit, tu příležitost bys mi ještě s prosíkem nabízel," zazubila se na něj Mera a otočila se k odchodu dřív, než by stačila provést nějakou hloupost. Všechno se jí pomalu vymykalo kontrole. Všechno, co si do této doby opakovala jako svou mantru nenávisti mizelo jako pára nad hrncem. A když scházela z kopce dolů zpátky k ostatním, přistihla samu sebe, jak se přihlouple usmívá.

***

„Zbyl nám poslední čaroděj, a jestli i on bude chtít odejít, budeme se muset obejít bez komfortu, na který jsme si zvykli," konstatoval Deacon suše stav věcí, když se balili na cestu. Reese si byl tohoto nedostatku vědom a vůbec by se nedivil, kdyby je na jejich pouti poslední čaroděj opustil. Vlastně se divil, že se s nimi ještě stále drží Zikmund, kterého všichni ostatní tipovali na to, že vydrží maximálně první týden.

„Budeme se muset zkusit zastavit ve škole. Stejně to mámě po cestě," navrhl Ball a přehodil svému koni přes hřbet sedlo, zatímco k němu tiše promlouval.

„Já vím," zaúpěl Reese, protože školu čarodějů, o které se jeho přítel zmínil, nenavštěvoval rád. Ne proto, co se tam vyučovalo, ale spíš pro tu, která to vše vedla. Reese ve svém životě litoval pouze dvou věcí. Toho, že musel opustit Meru, a své mladické nerozvážnosti, kdy se pustil do vztahu s ambiciózní čarodějkou a setrvával v něm déle, než bylo třeba. Od té doby uplynula spousta let a hořkost dávno odvál čas. Siara se při jejich vzájemných setkáních chovala jako přítelkyně a nic mu nevyčítala. Vždy spolu vedli nezávaznou konverzaci, minulost nechali za sebou a jen si povídali jako staří známí, kteří se setkali po letech. Reese jí nechtěl ubližovat tím, že jí přivede Meru přímo pod nos, byť o citech k ní nevěděla vůbec nic. Bohužel si plně uvědomoval, že při chvilce nepozornosti by mu mohla spadnout maska lhostejnosti a Siara by tak mohla spatřit, co pro něj Mera znamená, zatímco Siara se k tomu ani vzdáleně nepřiblížila.

„Naštěstí jsem dost starý na to, abych se rozhodoval sám," vytrhl ho z úvah Marcusův zvýšený hlas.

„Tady jsi ale v bezpečí. Proč se, ty starý blázne, musíš honit za nějakým pitomým dobrodružstvím?" ječela na něj Mera, což si vysloužilo pozornost všech ostatních.

„Zakazuju ti to!"

„Tse. Jako byste Vy sama někdy nějaký zákaz poslechla," zasmál se starý muž a skepticky se podíval na řadu osedlaných koní. Reese musel s Merou souhlasit. Rozhodně by byl raději, kdyby Marcus zůstal zde, ale neměl v úmyslu ho od jeho rozhodnutí odrazovat. Na jednu stranu to chápal. On pro královskou rodinu žil dlouhé dekády než se mu jeho život rozpadl v prach. A nyní se mu opět naskytla příležitost dělat to, co znal a kde mohl být užitečný.

„Tohle na mě vůbec nezkoušej," ukázala na něj Mera varovně prstem.

„Přestaňte mi tady šermovat před obličejem. Můžete se rozčilovat, jak chcete. Klidně mi i vyhrožujte. Ale já jdu s Vámi," prsknul Marcus a dobelhal se k jednomu z koní.

„Vždyť se ani neudržíš v sedle," rozhodila Mera rukama, ale i Reese poznal, že začíná rezignovat. Starý muž byl neoblomný.

„To Vy přece taky ne," zazubil se na ní Marcus, což v ostatních zaklínačích vyvolalo pobavený smích.

„Jestli si vyhodíš kyčel, tak já ti ji zpátky nahazovat nebudu."

Díky Matce. Vaše léčitelské schopnosti stojí za prd."

A tak bylo rozhodnuto. A Reese chtě nechtě musel udělat zastávku ve škole čarodějů, protože nemohl riskovat, že jejich posledního čarodějnického příslušníka po cestě ztratí. Věděl, že Marcus přežil mnohé, ale už nepatřil mezi nejmladší a Reese si neuměl představit, že by starého pána nutil spát na tvrdé zemi, byť by si slůvkem nepostěžoval.

***

Po dni stráveném v sedle byla Mera nesmírně šťastná, kdy konečně zastavili a utábořili se na noc. Pořád si nedokázala zvyknout na tvrdé sedlo ani pohyb koně a vždy ji bolelo celé tělo. Cítila se tak unavená, že ani neprotestovala, když Reese přikázal nestavět stany a jen připravit spaní. Netušila, jestli je to tím, že mu zbyl poslední čaroděj nebo chtěl mít možnost se rychle sbalit, pokud by to bylo potřeba a vlastně jí na tom ani nezáleželo. Toužila se jen svalit do peřin a spát. Vybrala si místo co nejdále od ostatních, ale přesto v blízkosti ohňů, které rozdělali, a chystala se upadnout do nejisté říše snů, když se jí kolem pusy ovinula něčí ruka a chystala se ji odtáhnout do noci.