Na pokraji temnoty

- 38 -

„Co budeme dělat?" dožadovala se Mera odpovědi, již po několikáté. Reese opatrně přenesli do trosek domu, který obývala Paní jednorožců, a uložili do postele, která působila velice omšele a používaně, ale nemohli ho nechat ležet jen tak na zemi. Rees s každým jejich krokem ztrácel barvu i životní sílu. Marcus nad ním proseděl snad hodinu, než se konečně zvedl a přidal k ostatním, kteří nervózně pochodovali před domem sem a tam.

„Nemáme co udělat. Na tohle neexistuje žádný lék, žádná magie. Zranili ho stínovou čepelí Divokého honu. Je jen otázkou času než se stane jeho součástí," pronesl Marcus sklesle.

„Cože? Chcete ho nechat umřít?" zavrčel Ball nebezpečně. Ze všech zaklínačů snášel Reesovo zranění nejhůře.

„Nechci, Balleasi. Ale nemám jinou možnost. Jestli pro něj chcete něco udělat, odlehčete mu jeho utrpení. Jinak je to dlouhá smrt plná bolesti a nočních můr." S tím odešel pryč, aby se se zprávou, kterou jim právě sdělil, mohli smířit.

„Nemohla jsi prostě zastavit, že ne? Zase si musela udělat to, co si chtěla a nekoukala si na ostatní. Ten blb by pro tebe prošel peklem. Umřel by pro jedinej tvůj úsměv. Gratujulu, princezno. Konečně se ti povedlo ho zabít," vyprskl Ball, nevšímaje si pohledů ostatních a zmizel stejně, jako před tím Marcus.

„Nemyslel to tak," začal Swen, ale Mera ho zastavila. Věděla, že zbytek zaklínačů smýšlí stejně jako jejich bratr a nemohla jim to mít za zlé. Reese zabila ona.

„Má pravdu. Je to moje vina," hlesla a vešla do domu, kde v jednom ze zachovalejších pokojů s propadlou střechou ležel Rees zmítající se v horečkách. Tolikrát si přála jeho smrt. Aby pykal za to, čeho se na ní dopustili. A nakonec se jí to splnilo.

Posadila se na kraj postele a odhrnula mu uhlově černé vlasy z čela.

„Moc se omlouvám," řekla potichu a druhou rukou si otřela slzy stékající po tvářích.

„To musí být konec světa, když se princezna sličného lidu omlouvá," zamumlal Rees a přitiskl horkou tvář k její dlani.

„Ahoj," usmála se, když otevřel oči, jejichž nádherná modř se pomalu vytrácela a nahrazovala ji mrtvolná šeď.

„Jestli jsou ty slzy kvůli mně, tak už vážně můžu v klidu odejít," pokusil se o úsměv, ale jeho tvář se spíše zhroutila do bolestivé grimasy.

„Tohle si nikdy neodpustím," zamumlala. A ostatní také ne. Souhlasili s každým Ballovým slovem, ale snažili se tvářit jako přátelé nezazlívající jí její skutky. Byla Reesovou zkázou od chvíle, co vešel do její cely a ona toho po opuštění Věže nářků využila.

„Přála bych si, abych mohla vrátit zpátky čas. Nikdy si mě neměl z té zatracené Věže dostat. Jestli je tady někdo prokletý, pak jsem to já. Ne ty," přejela prsty přes tetování lva, které mu znemožňovalo napadnout vysoce postaveného mága.

„Odvedl bych tě z každého místa, díky kterému by ses neusmívala a nikdy bych toho nelitoval. Jestli jsi prokletím, tak jsi mým prokletím. A já ho vždycky vítal s otevřenou náručí. Mer?"

„Hm?"

„Zůstaň tu se mnou až do konce. Až to bude hodně špatný, ukonči to," pronesl pevným hlasem a pokývl hlavou ke svému meči položenému vedle postele.

„Bude to odplata za tvoje křídla."

„Reesi. Nezáleží mi na křídlech. Nechala bych si je vzít znovu a znovu, pokud by to znamenalo, že zůstaneš tady. Kdo tu teď na mě bude dohlížet, abych to kolosálně neposrala?"