Na pokraji temnoty

- 43 -

Diana na Meru třeštila oči a pomalu couvala, až narazila do Balleasovy hrudi.

„Copak to tu spolu vy dvě vyvádíte?" zajímal se a přejel je pátravým pohledem. Diany si vážil pro její zápal a odhodlání. Zároveň si ale uvědomoval, že umí být majetnická a zákeřná. Do Reese se zakoukala na první dobrou a přivlastnila si ho svým vlastním způsobem, i když on jí nikdy nedal najevo větší přízeň. Postupem času se začaly vynořovat zvěsti o jisté víle, do které se Rees zamiloval a kterou musel opustit za hrozných podmínek. Diana v tom viděla příležitost. Nikdy nedokázala pochopit, co Rees nosil v srdci.

„Balle, promiň. Já... já nevěděla," vykoktala Diana a rychle zmizela v davu.

„Co se stalo?" zeptal se Ball opatrně, protože cítil přicházející bouři.

„Co se stalo tu noc, kdy jsme se pokusili o útěk z Věže nářků?" procedila Mera skrz zuby.

„Do prdele. Mer, nech to plavat, jasný? Nepotřebuješ to vědět."

„Cože? Já ho nenáviděla, Balleasi. Nedovedeš si představit, jak moc," sykla.

„Takhle to chtěl," řekl a přistoupil k ní, ale ona o krok ucouvla.

„Proč?"

„Už je to dávno."

„Proč?" zavrčela.

„Proč asi? Copak tě nikdy ani na vteřinu nenapadlo, jak je možný, že všichni ostatní se ven dostali, zatímco ty jediná ne?" rozhodil rukama. Mera ustoupila o další krok, jako by už dál nechtěla poslouchat, ale on se zrovna dostával do ráže. Tohle už jí chtěl říct vlastně hodně dlouho. Říct pravdu, kterou si měl Rees odnést s sebou do hrobu.

„Vážně si myslíš, že tě zradil Rees? Vážně si myslíš, že by něco takovýho udělal? Vážně?" rozčiloval se a stále víc zvyšoval hlas, protože se dlouhá léta musel dívat, jak se jeho přítel trápí, aniž by byl pravý viník potrestán.

„Jo. Někdo tě zradil. Ale on to nebyl. Zkus se zeptat Kayana na to, jak hrdinně zdrhnul z cely a tebe tam nechal.

Mera se otočila na patě a rozeběhla se ke dveřím vedoucím zpět do reálného života, které vlastně stačily jen otevřít, aby se tam člověk dostal. Ball se rozešel na opačnou stranu, aby varoval Reese.

***

„Kayane? Kayi? Vím, že tu jsi. Vždycky tu jsi," řvala Mera do prostoru. Zakopávala o ruiny města a pátrala v okolní tmě. Měla vztek. Byl naštvaná. Cítila se rozervaná dvěma stranami a potřebovala znát odpovědi.

Ozvalo se známé šustění křídel. Kayanova silueta se zhmotnila z noci a zamířila k ní.

„El? Co se děje? Kam jste to zmizeli?" dožadoval se odpovědí, na které ale neměl nárok. Ne po tom, co se dozvěděla.

„Jak to tenkrát bylo? Ve Věži nářků," zeptala se a udržovala si od něj patřičný odstup, zatímco Kayan kroužil kolem. Naklonil hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Najednou to viděla tak jasně, jako když oblohu protnou první paprsky slunce a noční představivost zmizí spolu s denním světlem.

Kayan i ti, kteří byli do plánu zahrnuti, byli mimo své cely a utíkali vstříc svobodě. Jediná cela, která zůstávala zavřená, byla ta její. Přesto dlouhá desetiletí věřila, že všechny pozabíjeli a ona jediná zůstala z Reesova zvráceného humoru. Protože to on přišel s nápadem, aby jí vzali křídla. Odtáhli ji dolů do mučíren a sekali tak dlouho, dokud křídla neodpadla. Brečela bolestí i ztrátou nad svými lidmi. I nad svojí vírou v někoho, kdo si to nezasloužil. Ale jak se poměrně nedávno přesvědčila, všichni přežili. Všichni se zachránili. A ji zachránil Rees tím, že nechal Doregase, aby jí uťal křídla.