Na pokraji temnoty

- 18 -

 Kdyby Meře tolik nekručelo v žaludku, neobtěžovala by se vůbec zvedat. Nechtěla čelit očividné realitě ani neměla náladu na rozzářené tváře víl. Na jejich dobrou náladu, vřelé úsměvy, přátelská gesta, protože to vše patřilo zaklínačům. A s tím bylo těžké se vyrovnat.

Princezna se postavila před malou skříň, kde se nacházelo několik úhledně srovnaných Reesových košil a náhradních kalhot. Všechno na ní viselo jako veliký pytel, ale rozhodla se tím zbytečně nezatěžovat. Ohrnula si dlouhé nohavice i rukávy a kolem pasu kalhoty převázala provázkem a vyšla ven do sluncem prozářeného odpoledne.

Víly po příchodu zaklínačů ustaly ve svých každodenních činnostech a veškerou svou pozornost věnovaly jim. Ti vílám na oplátku dávali lekce sebeobrany, na které se víly vždy velice těšily. Mera automaticky zamířila za Rustym, který se stal středobodem jejího vesmíru, protože z něj vždy vymámila něco dobrého k jídlu. Když se posadila k jednomu ze stolů s talířem překypujícím jídlem, snažila se pohledem nebloudit na rozlehlou louku, kde spolu v dokonalé souhře trénovali muži i ženy sličného lidu, mezi nimiž procházel Milo, který je opravoval, chválil nebo ukazoval, co udělali špatně. Pro Meru to byl naprosto neobyčejný pohled, který doposud neznala. Víly nepatřily mezi žádné vojáky ani stratégy. Elfové alespoň uměli ovládat luky, ale víly stěží dokázaly udržet meč pro svou křehkost.

„Zlepšují se. Docela škoda, že jsme tohle neuměli předtím, že?" posadil se vedle ní postarší muž s prošedivělými vlasy a stejně šedivým, dlouhým vousem. Musel už prožít celá staletí, usoudila Mera podle jeho zjevu a uctivě sklonila hlavu, aby okatě nezírala na jeho průhledná, šedavě stříbrná křídla, která vypovídala o stovkách prožitých let. I tak ale po muži stále pošilhávala, protože měla neodbytný pocit, že už se s ním setkala. Kdysi. V zářivých, prostorných sálech s křišťálovými lustry, sloupy protkanými zlatými pláty a vysokými stropy s výjevy z historie.

„Je to... zajímavé," přiznala Mera, která neměla na mysli jen cvičící víly, ale i místo samotné.

„Těžko věřit, že něco takového stvořili právě zaklínači. Tipovala bych to spíš... no... na cherubíny," pokrčila Mera rameny, protože její mozek nic z toho, co se dělo, ještě pořád nedokázal úplně pochopit. Kayan měl přece pomáhat přeživším. Cherubíni měli být ti, kdo stmeloval její lid. Ale v hloubi duše věděla, že pro Kayana nikdy nebylo nic důležitějšího než moc a to, co ho k ní mohlo dovést.

„Tse. Ti namachrovaní pitomci? Nadělají víc škody než užitku. Vědět o těchto místech, srovnají je se zemí, jenom aby z toho něco vytěžili. Silas by z toho měl mrtvici," zakroutil muž hlavou. Mera se při jeho slovech málem zadusila soustem, které zrovna polykala. Vytřeštila na muže oči a znovu si ho pořádně prohlédla. Nedokázala si vybavit tvář otce, ani svých sourozenců, které se jí ztrácely v mlhách. Ale uměla si představit trůnní sál s jednou honosně vyřezávanou židlí s vysokým opěradlem, ze kterého vyrůstaly větve ze zelenkavými lístky. A hned vedle něj postava, která tam stála od nepaměti. Pevná, neochvějná součást říše sličného lidu. Pilíř, o který se mohl opřít už její děd.

„Marcusi," vydechla téměř neslyšně, když postava stojící vedle trůnu nabrala své rysy a odhalila tak prvního rádce královské rodiny, který jí věrně sloužil po několik generací, a jejího názoru si vážily ty nejšlechetnější rody.

„Nevěřil jsem, že Vás ještě někdy uvidím, princezno," usmál se starý muž vlídně a mírně sklonil hlavu. Mera chvíli jen neslyšně zírala a otevírala naprázdno pusu, než se jí do očí nahrnuly slzy a ona se muži vrhla kolem krku a pevně ho objala.

„To bude dobré Mirabello. Všechno bude dobré," chlácholil ji Marcus a šetrně poplácával po zádech. Marcuse znala vlastně mnohem lépe než svou vlastní rodinu. Byl tím prvním, koho po ránu vídala a ten posledním, když chodila spát. Zastával úřad prvního rádce a princezninu chůvu zároveň a nikdy si slůvkem nepostěžoval. Stal se Meřiným učitelem, průvodcem a později i přítelem a starý Marcus ji miloval jako svou vlastní dceru. Od popravy krále Silase a pádu celé jeho rodiny ztratil naději, že by ještě někdy někoho z královské rodiny spatřil. Ale když se začaly šířit zkazky o posledním žijícím potomkovi, věděl, že jestli to někdo mohl zvládnout, byla to právě Mirabella. Znal její houževnatost, cílevědomost i tvrdohlavost. Což se v ní král Silas pokoušel celá ta léta pohřbít. Ale zatímco Silas i jeho ostatní potomci byli jako klidná hladina řeky, Mirabella žhnula jako neuhasitelný uhlík, do kterého stačilo lehce fouknout a on začal nekontrolovatelně hořet. A i když starému pánovi trhalo srdce vidět ji zlomenou a na pokraji sil, pořád v ní hořel onen známý oheň, který nedokázal zničit ani sám Wlad.

A byl to právě Marcus, kdo slyšel Reese vyprávět o záhadné dívce zavřené ve Věži nářků, která se nápadně podobala ženě, kterou bývalý rádce znal a navedl zaklínače na správnou cestu.

***

Reese stál na okraji malé vísky a pozoroval starého vílího muže a princeznu, jejich šťastné shledání a následný dlouhý rozhovor plný slz i radosti. Znal Marcuse dlouhá léta. Díky jeho důvtipu a znalostem se mu povedlo uniknout z jednoho z Wladových dolů, kde sličný lid umíral podvýživou i vyčerpáním, a několik měsíců se potuloval světem, skrýval se před hlídkami mágů a přežíval ve tmách. Reese ho našel na pokraji vyčerpání, vzal do jednoho ze světů a dal mu nový život. Dozvěděl se, že se s Merou zná a pojí ho s ní dlouhá minulost, přesto si nemohl odpustit dát těm dvěma šanci na shledání, byť si až moc dobře uvědomoval, co dává v sázku. Ale za ten mu to stálo.

„Chlape, proč ty máš pořád potřebu se dokola mučit?" postavil se vedle něj Swen s Ballem a svorně zavrtěli hlavami.

„Vy dva jste jak osiny v zadku," posteskl si Reese a občas litoval, že se svým mužů, svěřoval s každou i nepodstatnou informací.

„Ne, jsme horší než osiny v zadku," zazubil se na něj Swen.

„A teď vážně. Co si sakra myslíš, že tímhle dokážeš?" zeptal se Ball, který nedokázal ani nechtěl pochopit, proč se jeho přítel vědomě trýzní. A ani sám Reese to nechápal. Nechtěl zklamat Valeriana. Chtěl splnit svůj úkol. Chtěl stát za stvořením nového, lepšího světa. Ale také chtěl vidět se Meru smát. Chtěl ji vidět spokojeně usínat a probouzet se bez té stopy zmatku a strachu, který se jí odrážel v očích. Chtěl ji vidět šťastnou, ale také chtěl, aby pochopila, co všechno by mohla změnit. Jak je důležitá nejen pro její lid, ale i pro zaklínače a mágy. Pro celou budoucnost. A to vše se svářelo s jeho vlastními touhami, které by ji nejraději vzaly daleko za hranice říše a celý běh dějin nechaly za sebou.

„Slíbil jsem mu to," řekl nakonec a nebyl daleko od pravdy. Starý Marcus si uvědomoval důležitost princeznina poslání a nikdy Reese nepřemlouval k něčemu jinému. Poprosil ho jen, aby mu řekl, jestli ji našel a jestli to byla ona. Nikdy po něm ale nepožadoval, aby ji přivedl.

„Já jenom doufám, že víš, co děláš," řekl Ball a vrátil se k ostatním, kteří začínali prostírat k večeři.

„Dám jí na výběr, Swene," vyhrknul najednou Reese, až tím oba překvapil. „Mohla by tady zůstat. Žít spokojený a svobodný život."

„Sám moc dobře víš, že takhle svoboda nevypadá," založil si Swen ruce na hrudi a pátravě se na přítele zadíval.

„Vsadíme se, co říkáš? Vsázím na to, že bude pokračovat s náma," usmál se Swen.

„Obávám se, že to se nestane," hlesl Reese a záviděl příteli jeho víru.

„Myslím, že ji podceňuješ."

„Děláš, jako bys ji znal celá léta."

„Taky že znám. Díky tobě. A ta holka z tvýho vyprávění je moc zvědavá na to, aby zůstala na tak malým místě. Pro ni je tahle víska jenom další vězení. A i kdyby ne, tak ji žene kupředu touha zarazit Valovi kudlu do žeber," zasmál se Swen a následoval Ballease. Reese si zhluboka povzdechl, už po několikáté od nalezení Mery se pomodlil ke všem bohům i samotné Matce a sešel z kopce dolů, do centra dění.