Na pokraji temnoty

- 13 -

Reesovy obavy byly zcela na místě. Rod Aldů patřil v říši mezi ty nejkrutější mágy, který si liboval v mučení a zabíjení sličného lidu a do dějin císařství se zapsal jako rod, kterému se podařilo vybít a uštvat jeden celý národ. Elfy. Reese moc dobře znal nejmladší členy tohoto rodinného klanu. Katarinu a jejího bratra Corana. Jen už mu uniklo, že získali správu nad městem Solis a jeho přilehlých lénech, kterých nebylo mnoho. Město Solis bylo chudé dávno před vypuknutím válek a bylo tím posledním místem, kde by násilnické duo hledal. Raději si ani nechtěl domýšlet, co by se stalo, kdyby se dovtípili, co a kdo Mera je. Jako mnohým ze společenství mágů se ani jim nelíbila představa sjednocení říše se sličným lidem a opovrhovali myšlenkou, že by jim měla vládnout víla.

„Proč prostě neodjedeme? Neutečeme?" dožadovala se odpovědi Brianna, jejíž obličej začínal získávat nezdravý odstín bílé. Ačkoliv své pocity dokázala umně skrývat, strach z mocných rodů jí vždy naháněl strach a Reese vždy dělal, co mohl, aby ji střetu s jakýmikoli mágy ušetřil.

„Protože Katarina a Coran Aldovi ze všeho nejraději loví kořist. Určitě už nás zahlídli, jinak by se sem takhle nehnali. Kdyby nás viděli utíkat, akorát bychom v nich probudili zvědavost a oni by nás štvali tak dlouho, dokud by nezjistili proč. A věř mi, že by nás jednou dohnali," vysvětlil v rychlosti Reese a seřadil své lidi tak, aby co nejvíce zakrývali Brie a Meru, přes které přehodil hnědé pláště, které dokonale splývaly s těmi zaklínačskými a vytvořily tak dojem jednotné masy. Brie si stáhla kapuci pláště hluboko do obličeje, zatímco Mera těkala svýma mechovýma očima z jednoho muže na druhého. Reese viděl, že má na jazyku minimálně tisícovku otázek, ale k jeho překvapení zůstala potichu.

Reese vyšel vstříc skupině jezdců a nasadil svůj dokonalý, nic neříkající, kamenný pohled, který si schovával přesně pro tyto příležitosti a velice dlouho a pečlivě si ho pěstoval. Již ve svém útlém mládí si velice rychle uvědomil, že jakékoliv projevy emocí je automaticky bráno jako projev slabosti a mágové dokázali z tváří ostatních vyčíst mnohé. Najít vaši slabinu a použit ji proti vám. Vzít a zničit to, čeho si v životě vážíte nejvíce. Reese jim odmítal dát příležitost k tomu, aby zničili jeho život i všechny, kteří se stali jeho součástí. Mnohdy se musel chovat jako hajzl, zloděj a vrah, aby se jeho blízkým nic nestalo.

„Ach. Můj oblíbený generál té nejmenší legie říše," ozval se zvonivý hlas s ledovým nádechem, který při sebemenším přešlapu sliboval krutá muka. Patřil vysoké, štíhlé ženě s vlasy bílými jako sníh a ocelově šedýma očima, které lačně zabodla do Reese. Těsně vedle ní zastavila její věrná kopie v mužském podání, kterému na úzkých, rudých rtech pohrával krutý úšklebek. Katarinu a Corana Aldo následovalo několik ozbrojenců navlečených do děsivě působících zbrojí, na kterých ulpělo několik stříkanců krve, které se nikdo neobtěžoval odstranit.

„Katarino. Copak dělá má krásná krutá princezna tak daleko od Parrasu? Došli ti otroci?" vykouzlil Reese na tváři dravý úsměv. Pohřbil v sobě veškeré pocity, svou vlastní podstatu i sebe samého, aby mohl hrát roli, na kterou už byl za ta léta zvyklý. Nenáviděl to. A ze všeho nejvíc nesnášel, že se této situace stala svědkem Mera. Vyšel vstříc ženě, která se právě elegantně svezla z hřbetu svého grošáka, v ústrety, aby jí lehce políbil na tvář a jejímu bratrovi stiskl ruku ve falešném přátelském pozdravu. Všichni tři spolu jeden čas vyrůstali a věděli, co od sebe čekat. Náklonnost to rozhodně nebyla, ale Reese pevně doufal, že ho Aldovic dědici stále berou jako někoho, koho stojí za to nechat naživu.

Katarina se s opovržením zadívala na město tyčící se za jejími zády a hlasitě si odfrkla.

„Ále. To Wladovo díťátko zakládá nové pořádky. Vyhostil nás, chápeš to? Jeho nohsledi nás vyhnali jako prašivý psy. Chce dát vílám svobodu... dovedeš si to představit? Už jenom z té představy se mi chce zvracet," rozčilovala se Katarina, kterou hned záhy bratr doplnil. „A svou nelibost si drahá sestřička vylila na první víle, kterou našla, a nám všechno vzali. Valerian nám vzal náš status, pozemky, výsady, všechno. Pro jednu prašivou vílu," procedil skrz zuby Coran a probodl Reese svýma ocelově šedýma očima, které připomínaly nehostinnou oblohu rozprostírající se jim nad hlavami. Reese se musel hodně snažit, aby potlačil radostné pousmání. Valerian pomalu plnil to, co si předsevzal a co slíbil. Teď bylo na Reesovi, aby splnil svou část úkolu a dopravil Meru v pořádku do hlavního města. Což se mu rozhodně nepovede, pokud se zase nezačne ovládat a nevžije se zpět do role sadisty a rasisty.

„Něco se k nám doneslo. Proč si myslíš, že radši cestujeme tak daleko od Parrasu? Z těch Valerianových inovací je mi zle," zavrčel Reese a jeho jednotka souhlasně zamručela.

„K nám se zase doneslo, že mu prý hledáte vílí princeznu," pokračoval Coran neochvějně.

Reese se hrdelně zasmál a nechápavě zavrtěl hlavou. „Jo. Větší nesmysl jsem ještě neslyšel."

„A? Máte? Vílí princeznu jsem ještě neviděla," rozzářila se Katarina a Reese doslova cítil, jak se po jejích slovech Mera zachvěla.

„Nejspíš proto, že žádná neexistuje, drahoušku. Ale když budeš hodná, budu ti cestou k tvému novému obydlí vyprávět, jak jsme vypálili vesnice plné sličného lidu," zavrněl Reese Katarině do ucha, která ho rozverně vzala za ruku a táhla směrem k městu Solis. A jeho muži s dvěma vílami schovanými za hradbami jejich mohutných těl jej tiše následovali. Reese věděl, že tohle nemůže za žádnou cenu vyjít. Přesto se odvažoval doufat v zázrak.

***

Mera měla obrovskou chuť začít po vůdci zaklínačů něčím házet, což všechna ta těla tisknoucí se k ní v drtivém sevření značně znemožňovala. Možná by se spokojila i s pořádnou dávkou nadávek. Konečně se ukázala jeho pravá tvář, kterou uměl tak dokonale skrývat za ty své proklatě modré oči. Proč jí tedy ale nevydal? Proč se ji i Brie stále snažil chránit, ačkoliv se to zdálo jako předem prohraný boj? Mera raději zapudila všechny pochybnosti už jen z toho důvodu, že nenávidět ho pro ní bylo mnohem snazší Dřív, než ale stačila udělat nějakou hloupost, se rozhlédla po toporně vzpřímených postavách, které následovali svého velitele.Všichni měli přes hlavu stažené kápě, stejně jako ona, takže jim nemohla vidět do tváří, ale z jejich postojů vyčetla něco, co připomínalo strach. Jako by celým procesím prolézal chlad zakusující se do morku kostí a svírající srdce v nemilosrdném sevření. A pokud něco byť jen vzdáleně dokázalo u zaklínačů vyvolat takový pocit, měli byste se třást strachy.

Mera šla tiše vedle Brianny, která se nervózně rozhlížela kolem a neustále se otáčela, aby se přesvědčila, jestli jsou její křídla dostatečně skrytá. Mera si ani nechtěla domýšlet, co by se stalo, kdyby tihle samozvaní vládci města objevili v zaklínačských řadách dvě víly.