Dva kvítky růže

Prolog

Zaparkovala jsem před vysokou budovou, v hlavě myšlenka, že z toho ještě pořád můžu vycouvat. Přece jenom, roky si na něj nevzpomenu a teď, když jsem v apsolutní prdeli - sice ne v té největší, ale stejně -, dolízám. Možná že to nebyl nejlepší nápad. Možná jsem měla pokračovat tam, kde jsem skončila. Sice už nikdy nebudu moct závodit, ale mohla bych třeba trénovat nebo něco. Ale ne, já tady sedím ve svém celo-černém Mustangu Shelby před budovou, kde on ani nemusí být a i kdyby, furt mě tam nemusí pustit. Frustrovaně jsem vydechla, zavřela oči a čelo si opřela o volant. Měla jsem chuť řvát. Nebo ještě líp - slyšet řev. Řev motoru přímo pode mnou, cítit zápach benzínu a dívat se před sebe a čekat, dokud nevystřelí ze startovací pistole. 

Od vchodu jsem uslyšela smích. Vzhlédla jsem a to, co jsem viděla, by mě dostalo do kolen, kdybych neseděla. Z hlavních dveří právě vycházeli dva... kluci? chlapi? Jeden měl vlasy odbarvené, druhý měl dredy svázané do něčeho, co mělo nejspíš být culík či co. Potetovaní byli skoro na každém odhaleném milimetru těla. Musela jsem se držet, abych zase nenastartovala a neodjela pryč dvoustovkou. Zírala jsem na něj, křečovitě svírajíc volant. Jakoby snad vycítil můj pohled, otočil hlavu mým směrem a podíval se mi přímo do očí. Piče. Přehodila jsem si přes hlavu kapuci jeho mikiny a otočila klíčkem v zapalování. Proč jsem kurva otevírala to debilní okno?  Zařadila jsem zpátečku a málem zapomněla šlápnout na spojku, jak jsem chtěla co nejdřív odjet. A to bylo to, proč jsem to nestihla. V ještě pořád otevřeném okénku se objevila hlava blondýna, kterého jsem až bolestně dobře znala. ,,C-Cross?" Váhal, hlas mu přeskočil, jak jeho jazyk tu přezdívku dlouho nedostal až ven z pusy. Chtěla jsem něco říct, ale jediné, na co jsem se zmohla, bylo zoufalé zavrtění hlavou, přičemž jedna slza opustila hranici mého oka. Šlápla jsem na plyn, on díky bohu stihl vytáhnout hlavu. Vyjela jsem z parkovacího místa, pak z parkoviště, chvíli jsem se motala Pardubicemi a pak se konečně dostala pryč z města. Věděla jsem, že mě bude hledat, ale na to, ujíždět tisíce kilometrů do Francie, pak dalších několik trajektem a dalších několik opět autem až do jednoho zapadákova jménem Angle, jsem vážně neměla. Proto jsem ani nemusela vidět ceduli u odbočky na Karlovy Vary, abych věděla, kdy mám odbočit. Projížděla jsem ulicemi města, ze kterého sice nemám nejvíc vzpomínek, ale za to ty nejdůležitější. Ne všechny jsou krásné, ani v dětství mi nikdo nenasazoval růžové brýle. Ale stejně budou mít v mém srdci to jedno zvláštní místo. Přestala jsem myslet na všechnu tu bolest z minulosti a radši se dívala, jak se mé rodné město za těch deset let změnilo. Tak dlouho jsem se nepotulovala jinou cestou, než tou jednou, že jsem se na ni automaticky vydala. Až když jsem zastavila před domem na kraji lesa, uvědomila jsem si, kde jsem.