Dva kvítky růže

1.

Na hotelu zpět v Pardubicích jsem se po umytí převlékla do čistých černých tepláků a černé mikiny. Vlasy jsem si stáhla do drdolu. Mobil jsem nechala na botníku a vzala si jen klíče od auta. Vyběhla jsem z hlavního vchodu a otevřela dveře svého Mustangu. Spojka, plyn, zařazení zpátečky a povolení ruční brzdy. Otočila jsem se dozadu, abych líp viděla, kam couvám. Nevěděla jsem, kam jedu. Jen jsem prostě jela, až jsem narazila na les. A jela jsem dál po už vyježděné cestě. Jela jsem a jediné, co jsem viděla, byly stromy pár metrů přede mnou. Jela jsem, dokud jsem nedorazila na mítinu na samém konci lesa. Zastavila jsem, když jsem viděla cizí auto zaparkované asi tři metry před srází.  O kapotu se někdo opíral. Neotáčel se na mě, jakoby mi tím snad chtěl dát najevo, že mu tady nevadím. Znovu jsem se rozjela, tentokrát ne tak jistě. Zaparkovala jsem vedle něj. Vystoupila jsem a napodobila jeho polohu.
,,Co tady dělá taková kočka?" zeptal se po několikaminutovém zírání na město pod náma, v jeho hlase byl slyšet úšklebek. ,,Možná potřebuje na chvíli pryč. Pryč od všeho toho přetvařování a dělání ze sebe něco jinýho." Chvíli jsme oba jen zírali někam do neurčita. ,,Kdo jsi tam dole?" zeptal se po chvíli. ,,Ve světě nebo v Pardubicích?" ,,Obojí?" ,,Ve světě někdo, kdo se prostě jenom snaží přežít. V Pardubicích jsem za někym z minulosti. Za někym, kdo při mně vždycky stál, kdo mě vytáhl ze dna a kdo mě dostal na vrchol," odpověděla jsem. ,,Já-" ,,Vim kdo jsi," přerušila jsem ho. Po pár minutách jsem se odrazila od kapoty a namířila si to zpět ke dveřím na straně řidiče. ,,Počkej!" zavolal, čímž mi zabránil zavřít dveře a odjet. ,,Co?" ,,Ty mě znáš, ale kdo jsi ty?" zeptal se, v jeho obličeji se zračil snad strach o to, abychom se ještě někdy viděli. Bohužel pro mě... ,,Poznáš mě." Věnovala jsem mu poslední pohled a zavřela dveře. Ještě na mítině jsem se otočila a pak už jen jela hrbolatou cestou dokud jsem nenarazila na silnici.

***

Seděla jsem na posteli ve vytahaném modrém tričku a starých černých kraťasech, vlasy opět v drdolu. Před sebou jsem měla notebook a na něm otevřené video z posledního závodu. Ale ke spuštění jsem se neměla. Stejně jako už tolikrát. V nemocnici, doma, někde úplně pryč od civilizace, na různých hotelech. Nešlo to, nedokázala jsem to. Úplně mi stačil pohled na moderátora, který by už za pár minut měl v obličeji zobrazené čiré zděšení. Notebook jsem zaklapla a odložila na noční stolek. Lehla jsem si na bok a dívala se z okna. Další probděná noc. Jak dlouho už to je, co jsem se naposled pořádně vyspala? Deset, možná dvanáct let? Normálně bych vzala motorku a jela někam hodně daleko, ale to teď nešlo. Nemohla jsem cítit ten dokonalý pocit, když sedíte, ale zároveň létáte a jestli ti, o které jste přišli, tam někde nahoře opravdu jsou, jste jim alespoň o malinký kousíček blíž.

***

Opět jsem seděla před tou samou budouvou jako včera. Opět jsem nevěděla, jestli chci, aby tam byl nebo ne. Opět jsem se bála vystoupit a jít tam za ním. Někde uvnitř jsem věděla, že mě nepošle pryč, ale stejně jsem se bála.
Vystoupila jsem z auta a vydala se ke vchodu do paneláku, ve kterém měl byt. Počkala jsem, až někdo vyjde, aby mi otevřel dveře. Nechtěla jsem na něj zvonit. Takhle jsem si to mohla vždycky rozmyslet. Když se otevřely dveře a vyšla z nich starší paní,  otevřela jsem jí dveře a s pokusem o vřelý úsměv - který musel vypadat spíš jeko škleb Jokera, jak jsem ho už tak dlouho nedělala - a když vyšla, vydala jsem se po schodech a v každém patře se dívala na jmenovky na dveřích. Vlček. Dveře byly hned vedle schodiště a u nich byly dvě bílé krabičky. Zvonek a vypínač. Ale označení by nejspíš správce moc bolelo. Zkusila jsem jeden. To bych ale nebyla já, kdyby to nebyl zrovna vypínač. A to byl akorát další krok ke ztracení odvahy. Nádech, výdech. Rozklepaným prstem jsem se dotkla bílé krabičky, nohy se mi třásly, dýchala jsem mělce. Nádech, výdech. Stiskla jsem zvonek a následně ho slyšela i přes zavřené dveře. ,,Dominiku, běž otevřít!" slyšela jsem rozmrzelý hlas. Vrzání starého gauče, unavené zamručení, pauza, kdy si nejspíš jmenovaný protíral oči a já dostala ještě větší strach, že jsem se musela nutit, abych neutekla. Tříštění skla, zakurvování, těžké kroky nohou v ponožkách a chrastění klíče v zámku. Ok, když jsem si myslela, že jsem se svým metrem sedmdeát čtyři vysoká, dost jsem se mýlila. Když jsem dostatečně zaklonila hlavu, viděla jsem odbarvené delší vlasy, potetovaný obličej a velké černé kruhy pod hnědýma očima. Nadzvednutím obočí jakoby se ptal jak se kurva nějaká random fanynyka dostala k bytu Jakuba Vlčka. Celou dobu jsem se mu dívala do očí a zakazovala si ukázat strach skrytý pod tvrdým pohledem. ,,Říkala jsem, že mě poznáš." S hraně ledabylým pokrčením ramen jsem se okolo něj protáhla do bytu a šla hledat toho zdrogovaného idiota dřív, než se jeho kamarád probere z transu a vytáhne mě ven klidně násilím. Otevřela jsem dveře ložnice, kde se mi naskytl pohled na potetované tělo ležící na zádech jen v černých boxerkách s dírou na zadku. Otevřel oči a podíval se na mě. ,,Ty nejsi Dominik," zamumlal. Opřela jsem se o rám dveří. ,,Ne, já opravdu nejsem Dominik," odpověděla jsem a nenápadnému úsměvu se neubránila. Posadil se, opřel o pelest a prostřel si oči. Pak se na mě podíval, mírně naklonil hlavu. ,,Cross?" Jakoby se snad chtěl ujistit, že před ním opravdu stojím já. Za námi se ozvalo odkašlání. Jakub zavřel oči a zvrátil hlavu. ,,Ty. Vole." Oddělil každé slovo. ,,Ty jí znáš?" ,,Jo... emm... vysvětlim ti to jindy, ok? Teď běž, prosim tě. Pak ti napíšu." Dotlačil ho ke dveřím, které za ním zabouchl. Pak se otočil na mě. Chvíli jsme si jen tiše dívali do očí. Pak jsem roztáhla ruce, úsměv naprosto bez faleše. ,,To mě ani neobejmeš?" Odlepil se ode dveří, přiřítil se ke mně a obejmul mě tak, že mě málem povalil. Jednu ruku okolo mě obtočil, druhou si tiskl mojí hlavu k rameni a zabořil obličej do mých vlasů. Po chvíli jsme se odtáhli na délku paží. ,,Odkdy ty jseš na dramatický shledání?" Uchechtla jsem se, ale sama jsem měla skleněné oči. ,,Drž hubu tyvole," zasmál se. Přejel mě celou pohledem, pak se opět vrátil k mým očím. ,,Co? Jak? Kdy? Proč?" Jen jsem zakroutila hlavou. Proč? Protože lidi jsou tady od toho, aby přicházeli o to nejcennější, co mají.