Dva kvítky růže

7.

Nechtěla jsem mu lhát, opravdu ne. Ale když se mě zeptal, jak se mi to stalo, nebyla jsem schopná mu říct nejen pravdu, ale ani že o tom nechci mluvit. Věděla jsem, že by se nezlobil, ale asi jsem si to odnesla ještě z dětství, kdy cokoli jsem řekla, bylo špatně. Tak jsem větu, že jsem se tak narodila, vypustila z úst dřív, než jsem si to uvědomila. A co bylo ještě horší, pak jsem se bála to vzít zpátky. Od onoho dne jsem probděla tři noci a teď jsem poprvé po návratu do Čech stála u plotny. Byla jsem vyčerpaná, můj obličej zdobily bledé rty, které v kontrastu s temně modrými kruhy pod očima působily až strašidelně a útvar na mojí hlavě ani opravdu hodně vzdáleně nepřipomínal drdol, ale byli jsme na dnešek domluvení, že přijde a já mu slíbila špagety. Na kuchyňské lince jsem měla položený notebook a na něm otevřený nějaký internetový postup. Až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc mě ty dva roky zničily. Jak moc mě ta událost zničila. Že mě dostala tam, kde už jsem jednou byla. Nebo možná jen strhla závěs a ukázala mi, že všechna ta radost, kterou jsem ty roky alespoň chvílemi cítila, byla falešná. Sama jsem nevěděla. Sama sobě jsem nerozuměla. Ale jedno jsem věděla - nemohla jsem po něm chtít, aby mě vytáhl ze dna. Ne podruhé.

Slévala jsem vodu z nudlí, když se ve vchodu do kuchyně objevila vysoká postava. Zvedla jsem k němu hlavu a doufala, že v mých očích bylo to, co by tam bylo, kdybych se usmívala. Dala jsem mu náhradní klíč, protože přes celý byt nejde klepání na dveře slyšet. Ne s mojí schopností vypnout vnímání okolního světa. Nestihla jsem se nijak namalovat ani učesat, aby se mu ze mě nezastavilo srdce, stála jsem tam ve volných kraťasech po kolena a jeho mikině. Ale on se na mě stále usmíval. Nesoudil mě. ,,Ty vážně děláš ty špagety?" zeptal se, když přišel k lince a podíval se mi pod ruce. ,,Slíbila jsem ti je." Bylo těžké se neusmívat, když vám bylo dobře, ale... jak se to dělá?

***

Seděla jsem na sedadle Dominikova Mercedesu a vkrádala se do mě panika, ale nehodlala jsem ji pustit dál. To, že mi nechtěl říct, kam jedeme, hned neznamená, že je jako moje matka. Po chvíli jízdy sjel ze silnice na štěrkovou cestu, která se postupně stávala jen ušlapanou hlínou mezi dvěma poli. Každým dalším metrem mi srdce bušilo rychleji, ale když jsme vyjeli kopec a zastavili na rovné plošině, kam Dominik položil deku, uklidnila jsem se. Když jsem pořád zaraženě seděla v autě, promluvil. ,,Mam tě z toho auta vynýst, nebo...?" Otevřela jsem dveře auta a pomalu vystoupila. Přešla jsem k dece a zvedla pohled k Dominikovi. Ten jen pokrčil rameny a lehl si na deku hledíc na oblohu. Lehla jsem si vedle něj a ruce strčila do kapsy mikiny. ,,Prej vypadam jako blázen, asi jsem," vyslovila jsem větu, která popisovala můj život od nějakých devíti let. ,,My jsme mysleli, že nikdy nezestárnem, že nebudem jak rodiče, stejně se podobáme," pokračoval Dominik. ,,Ty co se otáčeli teď chtěj dávat rady." ,,My se furt ženem za něčim jako blázni." Odříkávali jsme verše z jeho písničky a nezajímalo nás, že vůbec nejdou po sobě. ,,Radši nechtěj vidět do mý hlavy..." zašeptala jsem, ale on mě nejspíš slyšel, protože se na mě podíval. Zatímco on chvíli pozoroval můj obličej, já dál hleděla na večerní oblohu. ,,Co když stejnak chci?" zašeptal na zpět, jako by nás snad mohl někdo slyšet. Ale kvůli tomu jsem přeci vypadala tak, jak jsem vypadala, ne? Kvůli tomu jsem se zbavila svých milovaných hnědých loken. Když jsem viděla odpadávat prameny na zem, cítila jsem, jako by místo nich padaly všechny mé problémy a ty, co zůstaly, jsem překryla zcela jinou barvou. No, na to už jsem si ani pořádně nepamatovala.
,,Co když na to nejsem připravená?" zašeptala jsem ještě tišeji. ,,V pohodě," zašeptal zpět, ale dál se na mě díval. Otočila jsem hlavu k němu a podívala jsem se do jeho očí. Na moment sjel pohledem trochu níž, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se mi dívá na rty. Opět náš pohled spojil. Jemně se dotkl mé ruky, ale hned ucukl, takže jsem si to i mohla splést s omylem. Nepatrně se ke mně přiblížil, pohledem zase sjel na mé rty a hned zpět. Ukazováčkem jemně zvedl mou hlavu a přiblížil se ještě víc. Dělilo nás jen několik málo milimetrů a já neměla daleko od infarktu. Přiblížil se ještě víc, cítila jsem jeho dech na tváři, jeho rty se přibližovaly ještě víc. Zavřela jsem oči a jen čekala, zároveň se snažíc uklidnit své srdce. Naše rty se sotva dotkly, když mu zazvonil telefon. Otevřela jsem oči, ale to on už zvedal hovor. ,,Co chceš?" vyštěkl na osobu na druhé straně. ,,Ne, teď vážně nemůžu." Jeho naštvaný tón mě děsil, i když nebyl mířený na mě. ,,Okay, dej mi půl hodiny," ještě naštvaněji vydechl a hovor ukončil. Seděla jsem tam v tureckém sedu a dívala se na deku pod sebou. Jeho prst se opět objevil na mé bradě a donutil mě se podívat do jeho potetované tváře. ,,Promiň, ale budu muset jet. Hodim tě domu, hm?" Díval se mi hluboko do očí a mluvil úplně jiným tónem, než ještě před chvílí. Přikývla jsem a začala se zvedat. Chtěla jsem vzít deku a složit ji, ale byl rychlejší. Vedle sebe jsme mlčky došli zpět na cestu a nasedli do auta. Jediný zdroj zvuku v autě bylo tiše vyhrávající rádio. Měla jsem sto chutí silně stisknout řídítka a přidat plyn, vyletět do vzduchu a na chvíli všechno nechat být. Místo toho jsem si jen mnula ruce v klíně. Nevěděla jsem co dělat, nevěděla jsem co říkat a nevěděla jsem jak reagovat, když vzal mojí ruku do té své a s pohledem stále na vozovce se usmál.

***

Jedno slovo - klišé.