Dva kvítky růže

2.

S trhnutím jsem se probudila. Většinou, když už jsem usnula aspoň na pár hodin, mě budily noční můry různého typu. Ale tohle noční můra nebyla. Tohle bylo šťastné. A to na tom bylo to nejděsivější. Sedla jsem si, protřela si obličej a chvíli se jen dívala do tmy. Vstala jsem a vydala se do kuchyně, kde jsem si rovnou udělala silnou kávu. S ní jsem si sedla ke stolu a dívala se z okna naproti na noční Pardubice. Někde z dálky jsem slyšela hudbu. Byla mi povědomá, ale byla moc daleko na to, abych pořádně slyšela melodii, natož abych rozuměla slovům. Ještě nějakou dobu jsem tam takhle seděla a dívala se do blba. Písničky se měnily, já je pořád nedokázala rozpoznat. Až na tu, která začala hrát po asi hodině. První dva tóny a já věděla.
,,Mic check, jedna dva,
Mercedes a jedna dva,
na sobě ice za jedna dva,
ze dna nahoru fakt dlouho, nebylo to jedna dva."
Slova se mi automaticky přehrávala v hlavě, ani jsem je nemusela slyšet.

Vzala jsem do rukou berle, které do teď ležely opřené o stůl, a s jejich pomocí se dobelhala do koupelny. Tam jsem ze sebe stěží udělala nějaké stvoření, které by možná mohlo vzdáleně připomínat člověka. Chvíli jsem se na sebe dívala do zrcadla, snažila se ve svých očích najít alespoň trochu toho zbytku radosti, který ve mně ještě dva roky zpátky byl. Ale k čemu bylo hledat něco, co neexistovalo?

***

Opět jsem seděla v autě před vysokou budovou. Tentokrát už opravdu. Nemohla jsem se odhodlat, věděla jsem, že to, co se odehrálo v mém snu, by nemohla být realita. Myšlenkami jsem se vrátila do chvíle, kdy jsem se před spaním dívala na obrazovku notebooku. Viděl to? Nebo taky neni schopnej si to pustit? V hlavě mi létaly myšlenky na jedno a to samé téma. To, co se zrodilo a přetrvávalo už debilní dva roky. Vypla jsem motor a odpoutala se. Chvíli jsem se ještě odhodlávala, pak jsem otevřela dveře a vystoupila, nandavajíc si sluneční brýle i přesto, že bylo zataženo a předpovědi hlásily bouřky. Sice jsem měla přebarvené a ostříhané vlasy, ale zvyk je zvyk. Vydala jsem se k hlavnímu vstupu. Vytáhla jsem svazek klíčů, který mi kdysi dal, a klíč po klíči se snažila odemknout dveře. V černém oblečení, slunečních brýlích a s nasazenou kapucí jsem musela vypadat dost podezřele. Třetí a zároveň poslední klíč konečně fungoval. Zabrala jsem za kliku a vešla do chladné chodby. Světlo se díky automatickému čidlu rozsvítilo. Stejně jako ve snu jsem se dívala na jmenovky u všech dveří, protože který byt byl jeho jsem opravdu nevěděla. V šestém patře jsem konečně narazila na jméno Vlček. Díky bohu byly dvě krabičky vedle dveří označené. Stiskla jsem tu se znakem zvonku a čekala. Chvíli se dva hlasy hádaly, kdo půjde ke dveřím a většinou to odůvodnili něčím na způsob toho, že nechtějí skončit umačkaní nebo znásilnění. Vyhrál to ten známější hlas. Pozdech, šouravé kroky, otevření dveří jen na malou škvíru, ze které vykouklo hnědé oko. Když viděl, že nemám v plánu se na něj vrhnout, pomalu dveře otevřel pořádně. Chvíli se na mě nechápavě díval. ,,Můžu nějak pomoct?"

***
Taaaaakže... trochu pozdějc, ale snad nevadí. Vítam vás u dalšího hovna z hnoje na mym profilu. Tahle kapitola je trochu kratší a možná někoho zklamala, někdo možná nechápe, protože prolog. Každopádně všechno se vysvětlí.
Budu ráda za jakejkoliv názor a za vote.
Luvuju vás (i když asi spíš ne, ale tak proč to sem nenapsat)