Dva kvítky růže

8.

Seděla jsem na jednom z kopců. Sledovala jsem východ slunce zatímco se mě Lil Peep ve sluchátkách ptal proč kurva všichni dělají, že se zajímají. Seděla jsem tam už pár hodin, zimu, která se mě hned na začátku zmocnila, jsem už ani nevnímala. Nechtěla jsem vstávat. Nechtěla jsem odcházet. Ale zvuk blížícího se auta mi prozradil, že jsem asi nebyla jediná, kdo byl na trati kdykoli mohl a tak je asi čas se vydat zpět na hotel. Cestou jsem se ještě stavila v obchodě, protože moje lednice byla na dobré cestě k prázdnotě. Aby taky ne, když u mě v posledních týdnech strávil Nik skoro každý den a narozdíl ode mě měl skoro pořád hlad. Doma jsem nákup uklidila a vydala se do sprchy. Tam jsem si sedla na sedátko určené přimo pro lidi s handicapem a sundala si ten kus kovu. Když jsem vylezla, obtočila jsem okolo sebe bílý hotelový ručník a za pomoci berlí se vydala na náročnou cestu do ložnice, která se nemohla obejít bez pádu oné bílé látky. Jen jsem si povzdechla a dál to neřešila, v ložnici se převlékla do černé mikiny a šedých kraťasů kus nad kolena. Přešla jsem zpět do koupelny, kde jsem si zase nasadila protézu a berle už v ruce odnesla do ložnice. Tím naštěstí moje cestování skončilo a já už se vydala jen do kuchyně, kde jsem dala vařit vodu a ze skříňky nad linkou vyndala čínskou polévku. S tou jsem se následně posadila na gauč a začala jíst, při čemž jsem sledovala vypnutou televizi. Snědla jsem sotva polovinu a abych byla upřímná, byla jsem za to i ráda. Byly dny - a nebylo jich málo -, které jsem strávila jen na kofeinu a cigaretách. Ještě chvíli jsem jen prázdně sledovala černou obrazovku a pak se zvedla a zbytek polévky, pokud se to tak vůbec dá nazývat, vylila to záchodu. Zalezla jsem s knihou do postele a snažila se začíst do děje. Po zhruba deseti minutách marné snahy jsem to vzdala, do uší si strčila sluchátka a přešla ke skříni. Za doprovodu Rodinnýho Typu jsem se převlékla. Do kapes černých cargo kalhot jsem si dala peněženku, mobil a krabičku od sluchátek. Okolo opasku jsem si ještě zavěsila čtyři řetězy, v chodbě se obula a ze skříňky si vzala klíče od auta a od pokoje. Dveře jsem zamkla a po cestě do výtahu jsem svazek dala do kapsy. Zmáčkla jsem tlačítko s nulou a přehazovala si s černou krabičkou, kterou jsem před hotelem stiskla, načež světla mého Mustangu problikla hustou mlhu na znamení, že auto je odemčené. Přijela jsem na místo, vystoupila z auta a vydala se do nákupního centra. Prošla jsem skoro každý obchod a v rukou nesla pět tašek, ale pořád jsem necítila to určité teplo uvnitř mě, když si domů nesu něco nového. Ale co jsem čekala, když jsem si koupila věci jen pro sebe? S pořád stejným pocitem jsem tašky dala do kufru a sedla zpět za volant. Měla jsem v plánu jet domů, ale stejně jsem skončila před prodejnou s motodíly. Vešla jsem dovnitř a po několika desítkách minut se vrátila s novými rukojeťmi, rukavicemi, botami, sadou chráničů, helmou a právě tím nepopsatelným hřejivým pocitem na hrudi. Nezajímalo mě, že už jsem nejezdila a ani to neměla v plánu. Dvě tašky jsem tentokrát uložila pod palubní desku na místo spolujezdce, abych měla jistotu, že se věcem v nich nic nestane. Po cestě zpět na hotel jsem mi v autě hrálo album 7. Na vyhrazeném parkovišti jsem zastavila a vypla motor, pobrala tašky z kufru a s dobrým pocitem prošla okolo recepce na svůj pokoj. Tašky z obchodního centra jsem nechala v chodbě a vrátila se do auta, kterým jsem jela ke své garáži, kterou jsem díkybohu před odjezdem do Anglie neprodala. Zastavila jsem před hnědě natřenými vraty, které jsem otevřela a i s dvěma taškami vešla do tmavého prostoru. Stiskla jsem vypínač, načež se mi vyskytl výhled na tři motocrossové motorky. V tu chvíli jsem neodolala, tašky položila na gauč, vytáhla jsem nové rukojeti, na své nejoblíbenější černo-fialové KTM je vyměnila, obula si nové boty, nasadila helmu a rukavice, z věšáku popadla klíče a vyjela s motorkou z garáže. Zavřela jsem vrata a zamknula. Nasedla jsem zpět na motorku, nastartovala a vyjela. Vzhledem k protéze to bylo trochu těžší než dřív, ale to bylo nic oproti tomu, jak jsem se cítila uvnitř. Dojela jsem až k trati, kde jsem strávila noc, ale ani to mě nezastavilo. Vjela jsem na start, do zamykací skříňky pár metrů ode mě jsem dala všechny věci z kapes spolu s řetězy, skříňku zamkla a klíč si uvázala na gumičku na ruce. Přešla jsem zpět k motorce, nasedla na ni, nasartovala a rovnou sjela na písčitou trať. V mojí hlavě bylo prázdno, řev motoru všechny myšlenky vytlačil. Když se přede mnou objevil kopec, za kterým byla ostrá zatáčka do prava. Přikrčila jsem se níž a ještě trochu přidala. Sice nebyla zas tak ostrá, ale stejně se mi před očima zobrazila ta chvíle a já na poslední chvíli smykem zastavila, až se můj výhled téměř zahalil do prachu. Zhluboka jsem dýchala a vykulenýma očima pozorovala daný úsek trati, na které jsem začínala. Po chvíli jsem zatřásla hlavou, kopec objela, ve skříňce si opět vyzvedla své věci a jela zpět ke garáži.

***

Už nějakou dobu jsem se jen převalovala v posteli a snažila se usnout. Pak už jsem prostě jen vstala, oblékla se a napsala jednoduchou zprávu jedinému člověku, se kterým jsem momentálně byla v kontaktu. Za 20 min na mytine?

V osvětleném pruhu přede mnou jsem zahlédla nejdřív odraz bílého obdélníku, pak se mi ukázal i zbytek černé německé bestie. Vystoupila jsem a šla si sednout vedle něj. Chvíli jsme tam jen tiše seděli, když on promluvil. ,,Přemýšlel jsem," řekl polohlasem. ,,Ano?" pobídla jsem ho, ale můj pohled pořád vlastnila světla Pardubic. Chvíli byl zticha, jakoby si snad rozmýšlel, jestli to vážně říct. Nadechl se, ale jeho ústa zůstala tichá. Nadechl se podruhé, ale opět nic neřekl. Odkašlal si, potřetí se nadechl a konečně promluvil. ,,Pamatuješ, jak jsme se tady potkali? Nejdřív jsem myslel, že budeš jen náhodnej člověk, kterýho už nikdy neuvidim. Zezačátku mi to bylo jedno, ale pak... pak, když jsi promluvila, nechtěl jsem, aby to tak bylo. Chtěl jsem tě ponzat, chtěl jsem tě ve svym životě. Ať už jsi kdokoli. Nebyl to sex, bylo to něco o dost intimnějšího. Ale tentokrát jsem nezdrhal já, zdrhala jsi ty a já tě nutně potřeboval dohonit, chytit tě a už nikdy nepustit. Tvoje tichost mi je o dost příjemnější než hlasitost ostatních. Tvoje chyby se mi libí o dost víc jak dokonalost ostatních. Poznal jsem tě a... a líbíš se mi. Nikdy tě nechci ztratit. Naopak, chci tě mít u sebe. Až tě jednou někomu představim, nechci tě představit jako kamarádku. Já-" Přerušila jsem ho chycením jeho ruky. Podíval se na mě s nejistotou v očích. ,,Nemyslim si, že je to dobrej nápad. Jo, něco o mně víš, ale to neni ani zdaleka všechno, Dominiku. Pořád mě neznáš a kdybys mě poznal, litoval bys. Věř mi," šeptala jsem. Dívali jsme si do očí. ,,Rád dělam věci, kterých pak lituju," zašeptal taky a jeho pohled spadnul na mé rty. Trochu jsem se k němu nahnula, jen málo, že by si toho ani nemusel všimnout. Ale všimnul. Přiblížil se ke mně ještě blíž, podíval se mi zpět do očí a pohledem žádal o svolení. Jen jsem přikývla, bála jsem se ten poslední krok udělat sama. Jeho rty se ocitly na těch mých a já ucítila chuť cigaret. Bylo to špatné. Bylo to tak moc špatné. Mohlo to všechno zničit. Ne jen moje všechno, ale i jeho všechno. Ale já se v tu chvíli nemohla ubránit.

***

Zduř kuřbuřti,
sry, že je to tady po myslim že 2 měsících, ale ja to fakt nedavala... každopádně je to trochu delší a navíc jsme zase o trochu blíž k momentu, kdy se to všechno zesere.
Takže papa lasky, uzivejte zivota a hlavne ho nevzdavejte, pac by kluci prisli o fanouska a to jim prece nemuzete udelat.

Good luck in this fucking shit called life, FuckingDeadRose