Dva kvítky růže

3.

Zaraženě jsem tam stála a dívala se do tváře člověka, který o mně věděl víc, než kdokoli jiný. Až když si odkašlal, rychle jsem zavrtěla hlavou a nadechla se. ,,Ehm, ne, pardon, asi jsem si spletla byt," řekla jsem a se sklopenou hlavou se vydala zase po schodech dolů. V autě jsem ještě pár minut jen seděla a zničeně hleděla na panelák přede mnou. Po tváři mi sjela jedna osamocená slza, kterou jsem okamžitě setřela a vyjela z parkoviště. Projela jsem Pardubice a vjela na lesní cestu. Po chvíli jízdy jsem se objevila na mýtině, ze které šlo vidět na celé město. Vypla jsem motor, vystoupila, zavřela dveře a sedla si na kraj skály. Mohla jsem tam sedět několik hodin. Už mi byla zima, chtěla jsem se zvednout, ale nemohla jsem. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se ani pohnout a to i ve chvíli, kdy jsem zaslechla zvuk motoru a chvíli na to prostor kolem mě ozářila světla auta. Motor utichl, nastala chvíle ticha. Prásknutí dveří, další chvíle ticha. ,,Budeš tam celou dobu takhle sedět?" protrhl ticho mužský hlas. Jen jsem tam dál takhle seděla, přesně jak řekl. Další ticho proťal povzdech a zvuk kroků po měkké jarní trávě, nato si vedle mě sedla postava. ,,Kdy že tě mam poznat?" zeptal se s humorem v hlase. ,,Možná jednou..." zašeptala jsem. Chvíli jsme tam jen tak seděli. ,,Co si zahrát na otázky?" ,,Co když řeknu ne?" Podívala jsem se na něj. ,,Budu se tě ptát, dokud neodpovíš." Otočil se ke mně a zazubil se. ,,Ok." Svolila jsem s povzdechem a už v tu chvíli toho litovala. ,,Začni," dodala jsem ještě. ,,Já myslel, že dáma má přednost." ,,Na nějakou dámu ti mrdam, začni." ,,Ok, ehm... já nevim." Zasmál se a mně se koutky taky mírně pozvedly. ,,Tak něco jednoduchýho, nejoblíbenější interpret?" zeptal se a já věděla, na co naráží. ,,Imagine Dragons." ,,Dobrej výběr..." ,,Máš sourozence?" pronesla jsem neutrálním tónem dívajíc se na město pod sebou. ,,Mam. Ty?" Jen jsem přikývla. ,,Jak dlouho sem chodíš?" ,,Na tuhle mýtinu? Asi šest let. Tenkrát jsem se stával slavnějším a bylo to trochu těžký, tak jsem jednou jel a jel, až jsem našel tohle. Mýtina na konci lesa, daleko od lidí, výhled jak na město, tak na zbytek lesa... Mohl jsem tady konečně vypnout a jaksi jsem si zvykl sem po těžkym dni zajet a vyčistit si hlavu." To jsem chápala. ,,Co ty? Máš taky něco takovýho?" ,,Měla jsem..." Dřív... ,,Už nemáš?" ,,Teď se ptam já." Podíval se na mě pohledem typu radim-ti-odpovědět-protože-já-jsem-agresivní-čivava a já mu ho oplatila pohledem ala žádný-emoce. Naši pohledovou hádku přerušil on a to záchvatem smíchu, já jen odvrátila hlavu a zadívala se do světel v oknech domů a bytů v Pardubicích. Ačkoliv jsem se chtěla smát tak, že by to slyšeli i v Itálii, nešlo to. Jediné, co jsem byla schopná udělat, byl jemný náznak úsměvu. Avšak někde uvnitř mě jsem stejně cítila ten dávno zapomenutý pocit pravé radosti. ,,No... pokud vim, hodně zpíváte o tom, že nikdy nelžete... Je to vážně tak? Přece jenom, každej někdy lže," vyslovila jsem otázku, na kterou jsem se chtěla zeptat už několik let. Jen jsem netušila, že to bude jiného člověka... ,,Jak jsi řekla, každej někdy lže. I když jde jen o to, jak se máš. Každej někdy lže..." Zadíval se podobným směrem jako já. Už bylo dost pozdě. Proč ti lidé nespí? Co všechno už ztratili? Co všechno museli obětovat, aby se dostali tam, kde jsou? Pro kolik lidí se obětovali a oni je pak zradili? Kolikrát už je někdo opustil? ,,Při čem dokážeš vypnout?" přerušil tok mých myšlenek. ,,Teda, při čem jsi dokázala vypnout?" ,,Motocross," odpověděla jsem jednoduše. ,,Jezdila jsem odmala, byla jsem fakt že dobrá, ale nějakou dobu zpátky se to posralo a já už jezdit nemůžu. Proto jsem taky tady. Člověk, kterej tady žije, mi koupil první motorku a prostě všechno. Tak jsem sem jela. Bála jsem se, že mě pošle do prdele s tim, ať nedolejzam, ale-" zarazila jsem se. Už jsem řekla dost. ,,Už půjdu, je pozdě." Zvedla jsem se a vydala s ke svému Mustangu. Zastavil mě slovem počkej! ve stejnou chvíli, jako minule. Očním kontaktem jsem mu dala pokyn, aby promluvil. ,,Jak se jmenuješ?" Díval se na mě zoufale, jako kdyby mě už nikdy neměl vidět a jméno, které může mít kdokoliv jiný na světě, by to mohlo změnit. ,,Říkej mi Rose." S tím jsem dosedla na koženou sedačku a zavřela dveře.

***

Procházela jsem hřbitovem s temně rudou růží v prvé ruce. Mezi hroby už jsem viděla obrys černého náhrobku a domyslela si jméno, datum narození a úmrtí a vyrytou utrhlou, už zřetelně povadlou růži pod tím vším. Pronesla jsem několik slov a růži položila před náhrobek a šla zpět na parkoviště před hřbitovem. Když jsem zvedla hlavu, zůstala jsem zaraženě zírat na tak známou poznávací značku černého Mercedesu. Zatřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala myšlenky, opět nasedla do svého auta a okolo jeho paneláku se vydala na hotel. Tam jsem si okamžitě dala horkou vanu a lehla si s knihou do postele. Pročetla jsem celou noc, jediné přestávky byly na procházky ke kávovaru a zase zpět, tak jsem se někdy okolo půl páté ráno přesunula na židli ke kuchyňské lince a četla dál. Pak už mě přerušilo jen zaklepání na dveře, které se ozvalo okolo desáté ráno. Jen nerada jsem odložila knihu a za pomocí berlí se dobelhala ke dveřím. Za předpokladu, že je to uklízečka nebo milá paní okolo čtyřicítky z pokoje o patro výš, která mi občas přišla pomoct, jsem dveře otevřela. Ale opravdu jsem nečekala, že tam bude zrovna Dominik. ,,Ahoj." Zazubil se na mě.

***

Dobrý kačer

Taaakže... jsem zpět i s novou kapitolou, která se vám doufam líbí...

Každopádně jsem se chtěla zeptat, jestli někdo nevíte, jak odbourat psací blok ohledně psaní songů? Mam s tim totiž už nějakou dobu problém a navíc si nedokážu představit k textům hudbu, což mi dřív nedělalo problém, a trochu se toho bojim.

Děkuju za cokoliv