Dva kvítky růže

11.

Ve studiu jsme byli už asi hodinu. Kluci zrovna probírali Dominikovo album, které mělo vycházet za pár dní. Najednou se ozval zvuk klíče v zámku a já potřetí za den myslela, že dostanu infarkt. ,,Neměli jsme tady bejt sami?" zeptal se udiveně Dominik, načež se otevřely dveře. Vešel brunet v jediným tetováním na obličeji, který se mi později představil jako Radek. Hned ale odešel do nahrávací místnosti, kam si po chvíli zavolal Nika s tím, že potřebuje probrat ještě něco k albu. Na gauči jsem s Jakubem zůstala sama. Zatímco on hrál videohru, já si šla napustit vodu. Nemohla jsem tam jen tak sedět. Několik minut jsem jen stála u linky, zatímco jsem se snažila nevnímat zvuk tlačítek ovladače. Ten ale po chvíli přestal. ,,Změnila sis číslo,'' promluvil do ticha. ,,Cože?" Otočila jsem se na něj. Seděl pořád ve stejné pozici a sledoval obrazovku televize. ,,Tolikrát jsem se ti snažil dovolat," zašeptal. ,,Potřebovala jsem pryč, od všeho. Hned jak jsem mohla, jela jsem sem. Tolikrát jsem stála před touhle budovou. Tolikrát jsem stála před tvym bytem. Ale bála jsem se a prostě..." Nechala jsem konec věty nevyřčený. ,,Takže jsi to byla ty. V tom autě, před bytem. Bylas to ty." Jeho hlas se najednou ozval přímo za mnou. Otočila jsem se k němu a pohlédla do jeho očí, které byly plné bolesti. ,,Omlouvám se," zašeptala jsem. ,,Víš, že bych tady pro tebe byl. Pomohl bych ti." ,,Já-" Ani jsem nevěděla, co bych řekla, ale potetovanou ruku, která se objevila na Jakubově rameni, jsem jako záchranu nevnímala. Jakub najednou couval na druhou stranu místnosti, mezitímco mu Dominik dával jednu ránu za druhou a z pusy mu létaly všechny možné nadávky. Ve dveřích nahrávací místnosti stál zmatený Radek a já ztratila kontrolu. Dominika jsem měla víc než ráda, ale Jakub byl můj bratr, který při mně vždycky stál. Každý můj instinkt na mě řval, ať mu jdu kurva pomoct. Chtěla jsem od něj Dominika odstrčit, ale Jakubův pohled mě zastavil. Nedělej to. Zastavila jsem se a sledovala, jak sjel po zdi k zemi a hlavu se zavřenýma očima zaklonil hlavu. Dominik přede mnou se otočil a nenávistně se mi podíval do očí. ,,Táhni," zašeptal udýchaně. Chvíli jsem mu pohled oplácela, pak jsem se ale otočila a vyšla ze studia. Seběhla jsem schody ven, kde mezitím začalo hustě pršet. Nasadila jsem si kapuci a zběsile se rozeběhla bez cíle. V prázdném parku jsem se zastavila uprostřed trávníku a nastavila obličej dešti. Proč jsem to kurva dělala? Měla jsem zdrhnout a už nikdy se nevrátit hned, jak mi došlo, kdo to je.

Dominik

Jakub se opíral o zeď u okna v mém bytě a já o kuchyňský ostrůvek na druhé straně místnosti. Oba jsme čekali, až začne ten druhý. Já to ale nehodlal být. To on tady měl, co vysvětlovat, ne já. 

,,Víš, jak se jmenuje?"
,,Rose," odpověděl jsem a díval se na něj jak na debila. Samozřejmě, že jsem věděl, jak se jmenuje. 
,,Řekla, že se tak jmenuje?"
,,Že jí tak mam říkat." Na to jen zakýval hlavou a prošel okolo mě do kuchyně.
,,Máš v plánu mi to kurva vysvětlit, ty vole?"
,,Jmenuje se Alexandra Kopecká, ale od dětství, kdy jí její brácha koupil první motorku, se jí řikalo Cross. Ani nevim proč přesně, byli jsme s Matějem zhulený." Uchechtl se při té vzpomínce.
,,Matěj je její brácha?" zašeptal jsem. Pomalu mi docházelo, že tohle nebude uplně jednoduchý příběh. A to jsem si ještě nemohl připojit to jméno k obličeji, i když mi bylo povědomé. 
,,Byl. Umřel, když jí bylo osm," řekl a u toho naléval do dvou sklenic Becherovku. Jednu mi podal, načež tu svojí vypil na ex a hned si zase nalil. 
,,Co s tim teď budeš dělat?"
,,Seru na ní, měla mi to říct," odpověděl jsem po menší pauze, odložil prázdnou sklenici na linku a odešel do svého pokoje. 
,,A co?" zavolal na mě ještě, což mě zastavilo.
,,Nevim. Něco prostě," řekl jsem zase celkem nasraně.
,,Co bys na jejim místě řekl ty?"
,,Já doprdele nevim, ale měla prostě něco říct nebo si se mnou vůbec nezačínat." Práskl jsem za sebou dveřmi a sedl si na kraj postele. Ruce jsem si opřel o stehna a položil do nich hlavu. Když jsem slyšel prásknutí dveří od bytu, s hlasitým povzdechem jsem si protřel dlaněmi obličej, vzal si ze stolu notebook a otevřel prohlížeč. Alexandra Kopecká. Pročítal jsem si jeden článek za druhým a nevěděl, co si o tom myslet. Už jsem chápal, co Jakub myslel tím, co bych na jejím místě řekl já. Ale stejně mi něco bránilo jí odpustit.