Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 6 - Jen o kapku víc štěstí

Havraspárskou částí otřásl mohutný výbuch. Všichni obyvatelé tohoto křídla vyletěli z postele, jako když do nich střelí. Rowena málem spolkla knihu, kterou si četla, neboť nemohla spát.

„Ani po smrti člověk nemá klidný spaní," láteřila, zatímco si oblékala župan z modrého hedvábí. Měla by se jít podívat po zdroji toho hluku a rovnou ho eliminovat, ale dřív by draci začali žrát trávu nebo do sebe Godric a Salazar přestali rýt, než by se ukázala na veřejnosti v nedbalkách.

Konečně byla upravená podle svých představ. Tedy, na natáčky ve svých vlasech trochu pozapomněla, jinak by to s těmi představami nebyl tak horké. Stejně jako jeden člen její koleje o pár století později se snažila zachovat zdání, že její vlasy jsou zvlněné od přírody. Vyběhla ze své komnaty a vydala se pátrat po zdroji rozruchu, který naštěstí nebylo nijak těžké odhalit. Jednak proto, že stejným směrem už mířily davy stejně pobouřených obyvatel této části zásvětí, a vlastně nejen této části, ale také proto, že se z místa činu valil sloup dusivého dýmu.

„Tak, a je to, další kotlík v sardeli," poznamenal suše hlas původce tohoto incidentu. Ovšem, nikdo jiný, než Zygmunt Budge.

„Co to tady, u všech rarachů, ten nepodařenej rádoby kuchař zase provádí?" ozval se Godricův hlas.

‚Ovšem, ten tady ještě chyběl,' pomyslela si Rowena. Nebyla ráda, že kolegu vidí. Ráda prohřešky se svými ovečkami řešila v soukromí, image průšvihářů ráda přenechala nebelvírům. Tentokrát se to však zjevně neobejde bez Godricovy škodolibé přítomnosti a určitě jí při nějaké hádce nezapomene připomenout, že její svěřenci mají také máslo na hlavě. Jako by i tentokrát nemohl na hlídce spát, jako v polovině případů, případně páchat rozličné nepravosti, jako v té druhé polovině případů. Ne, on zcela výjimečně musel dávat pozor, majzlík jeden zatracenej.

„Snažil jsem se vylepšit recepturu na jeden lektvar. Cítím, že jsem průlomovému objevu na dosah," hájil se Zygmunt s fanatickým výrazem ve tváři.

„To by mě zajímalo, co z toho bude," povzdechl si Godric. Ve schopnosti muže, který se na onen svět dostal díky tomu, že se předávkoval Lektvarem štěstí, měl jen pramalou důvěru.

„Ví bůh," povzdechla si zamyšleně Rowena,

„Výbuch? Ten už přece byl," odvětil Godric a zamyšleně si poklepal na čelo. Ta holka by se vážně měla vyspat.

„Drahá Roweno, při vší úctě k vám, laskavě s tím něco udělejte. Nehodlám se dočkat toho, že mi díky tomuhle šílenýmu alchymistovi jednou bouchne kotlík přímo pod zadnicí!" rozčiloval se na adresu lektvaristy maličký zavalitý kouzelník, jehož jméno si ani Rowena nedokázala v tu chvíli vybavit.

„Co nadskakuješ? Však umřít už nemůžeš, ne?" bránil se Zygmunt. „Já aspoň trávím věčnost produktivně."

„Jo, a co mám asi tak dělat, až někde blízko mě nějaký ten tvůj produkt exploduje?" vztekal se malý mužík dál.

„Dle mého soudu," chopil se odpovědi Godric, „spočívá standardní postup v rozhazování rukama, a to asi tak na vzdálenost dvaceti až třiceti metrů."

Další láteření nespojeného staříka zaniklo ve všeobecném veselí, které Godricův sofistikovaný vtip vyvolal. Rowena využila příležitosti a odebrala se zpět do své ložnice. Odjakživa preferovala vedení dětí k samostatnosti, takže se i protentokrát rozhodla nechat je, ať se mezi sebou porovnají sami.