Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 39 - Sladký život

Ted se vzbudil, a bylo mu, jako by měl ještě jednou umřít. Otevřel oči a na nočním stolku spatřil lahev. Zvedl se mu žaludek, ale pak mu došlo, že čirá tekutina by mohla být voda, ne nutně alkohol. Opatrně se zvedl do polosedu, snažil se přitom nerozpadnout se na milion kousků, a natáhl se po lahvi. Odšrouboval uzávěr a obezřetně přičichl k lahvi. Neodhalil nic podezřelého, a tak opatrně usrkl. Vydechl úlevou. Voda! Vyprázdnil láhev na jeden zátah a pak se svalil zpět na polštář.

‚Jeden by řekl, že když jste po smrti, nebude vás kocovina trápit, ale zjevně to tak nefunguje,' pomyslel si. Plánoval ještě usnout a pokusit se to nejhorší zaspat. Zkusil se opatrně převalit na bok. Ten nepatrný pohyb však způsobil, že se mu rozhoupal celý svět a zvedl se mu žaludek. Usilovně polykal a doufal, že vlna nevolnosti odezní, ale nakonec se musel podívat pravdě do tváře. Vyskočil z postele a rozběhl se směrem k nejbližší toaletě.

Když se po drahné době vypotácel z místnosti, která by se klidně mohla zvát Komnatou nejvyšší potřeby, cítil se přece jenom o trochu lépe. Rozhodl se místo spánku spáchat ranní, či spíše dopolední hygienu, třeba se bude cítit víc jako člověk.

Po studené sprše a usilovném čištění zubů naznal, že tentokrát asi neumře (haha), a že by si dal něco k jídlu. Něco ukrutně slaného a mastného, přesněji řečeno. Vydal se tedy na dlouhou a strastiplnou cestu ke kuchyni, a zatímco pomalu kráčel, snažil se rozpomenout, co všechno včera mohl vyvádět, aby vyhodnotil, jak moc se má stydět, případně komu všemu se má omluvit.

Něco takového se mu snad naposledy stalo, když se narodila Dora. Ani na její oslavě zkoušek OVCE, ani když slavili její ukončení výcviku a přijetí mezi bystrozory, se takhle nezřídil. Dokonce ani na její svatbě ne. Přičetl to tomu, že nad ním bděla jeho žena. Andromeda měla vždy jasný názor na to, kolik drinků je přijatelné zkonzumovat. A nakonec jí musel dát za pravdu, když si vybavil, jak zle mu bylo ještě před hodinou, když klečel na studené podlaze a obracel se naruby. Jauvajs. Morální kocovina začala pomalu nahrazovat tu fyzickou, když si začal vyčítat, že se takhle zrychtoval. To přece nemá v povaze.

Nakonec usoudil, že bude lepší se a to vykašlat. Stejně, už se stalo, takže s tím tentokrát nic nenadělá.

‚Kdo se ráno nestydí, ten se večer nebavil,' přišlo mu na mysl jedno rčení, které ho provázelo jeho mládím. Znal se natolik dobře, že věděl, že nic tak hrozného vyvést nemohl, určitě se nedopustil násilí ani urážky na cti, maximálně mohl tak spáchat veřejné pohoršení. A takovou nějakou menší ostudu přežije. Hlavně, aby už byl v jídelně. Merline, jaký on měl hlad.

***

Albus vstával dnes s obzvláště dobrou náladou. Konečně na něj vyšla týdenní služba v kuchyni, na kterou se těšil od doby, kdy přišel do Zásvětí. Vymyslel perfektně vyladěné menu, na které budou jistě obyvatelé Zásvětí rádi vzpomínat. Dopil svou ranní kávu se šesti cukry a pln radostné energie chvátal do kuchyně, aby se mohl pustit do přípravy jídel...

K snídani zvolil koblihy v několika variantách – k dostání tak byly koblihy s meruňkovou, jahodovou, malinovou a dokonce i pomerančovou marmeládou, nugátem, skořicí a cukrem, plněné karamelizovanými jablky, pudinkovým krémem, polévané různými polevami a sypané nejrůznějším zdobením.

Takovou snídani přivítali obyvatelé Zásvětí vesměs s nadšením, až na pár výjimek.

„Ty mole, on se nás snad snaží otrávit cukrem," stěžoval si Pošuk, který na sladké nikdy moc nebyl, a když už, rozhodně ho nemusel v takovém množství.

„Uf, po takové snídani bych měla celý den štípat dřevo, nebo neprojdu dveřmi," poznamenala Dilys nervózně. Neodolala a snědla rovnou tři koblihy a začínala pociťovat výčitky svědomí.

„Vím o lepším způsobu, jak spálit kalorie," zašeptala jí Vendelína spiklenecky do ucha a s úsměvem pozorovala, jak se její lepší polovička začervenala. Vendelínu napadlo, že bude muset Albusovi příležitostně poděkovat za ten geniální nápad naservírovat jim sladkou snídani.

Ted ovšem sladkou snídani zaspal, a ani mu to tak moc nevadilo. Jeho doznívající kocovina si žádala něco slaného, nejlépe pořádný kus masa, pro začátek. A nějakou polévku, vývar silný jako dračí stehno. K jeho nemilému překvapení však službu konající kuchař naservíroval k obědu rýžovou kaši s ovocem, cukrem a kakaem. Zájemci si ji mohli ještě polít karamelem.

Tedovi se při pomyšlení na sladké ještě jednou zvedl žaludek, ačkoli byl prázdný. Ne že by normálně měl něco proti sladkému jídlu, příležitostně si ho rád dal, ale teď to nemínil riskovat, když jeho tělo se na to očividně netvářilo. Ostatně nebyl sám, koho dnešní oběd zklamal.

Pošuk odpochodoval z jídelny, aniž by se oběda byť jen dotkl. Vzhledem k tomu, že ani nesnídal, začínal být malinko nevrlý, ale nebylo to nic, s čím by si neporadil. Byl zvyklý na horší věci než na pár hodin či dnů nucené hladovky.

Vendelíně už poznámky o společném pálení kalorií vázly na rtech, protože jí bylo jasné, že tolik sladkostí by se dalo spálit snad jedině maratonem. A bez ohledu na to, zda by se ten maraton odehrával v ložnici nebo na běžeckém oválu, znělo to jako velmi vyčerpávající aktivita.

Albus se však v kuchyni spokojeně usmíval a pozoroval strávníky oknem. Našlo se pořád dost takových, kteří razili přístup, že jim chutná jakékoli jídlo, které nemuseli vařit sami a spokojeně se cpali. Také Ariana, která měla chuť na sladké dost podobnou té, kterou oplýval její starší bratr (zřejmě se jednalo o rodový rys rodiny Brumbálů), do sebe spokojeně natlačila čtyři porce té dobroty. Ona přibírání opravdu řešit nemusela.

Albus se spokojeně chopil přípravy večeře. Hodlal totiž strávníkům předložit kynuté knedlíky s ovocem a zadělat takové množství těsta chvíli zabere. Spokojeně si prozpěvoval.