Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 45 - Už se poprali?

V Zásvětí to už nějakou dobu hučelo jako v úle. Všichni samozřejmě pilně sledovali to, co se dělo ve světě živých, kde to vřelo jako v kotli s výbušným lektvarem, když k němu přiblížíte zapálenou louč. Vzhledem k tomu, jak to všechno tam dole vypadalo, všichni, i ti ne příliš bystří tušili, že rozhodující bitva, nebo něco takového, je na spadnutí.

Jelikož bylo nad slunce jasnější, že až to dole vypukne, lze očekávat zvýšenou frekvenci příchodů, chtěli zakladatelé posílit služby na bráně, narazili ale na tuhý odpor. Nikdo nechtěl vzít službu, a už vůbec ne navíc, když by tím mohl přijít o něco z dění. Nakonec bylo potřeba nebelvírské kuráže, havraspárské vynalézavosti, zmijozelské mazanosti a mrzimorské smířlivosti, aby dokázali přijít s přijatelným řešením.

Plocha pro promítání se přesunula k bráně a všichni obyvatelé Zásvětí souhlasili, že pomohou zakladatelům postarat se o nově příchozí. Dokonce i Ekrizdis a jeho parta souhlasili, že si vezmou na starost případné příchozí kouzelné tvory. Akorát Červíček prohlásil, že ho ze zvěřince nedostanou ani párem hipogryfů, a že bude dělat styčného důstojníka a koordinátora na místě. A podobně statečný Quirrell se ihned přihlásil jako jeho asistent.

Události vzaly rychlý spád. Když všichni s napětím sledovali únik Harryho Pottera a jeho přátel na hřbetě draka, atmosféra ještě celkem připomínala vzrušující sportovní utkání. Pak to šlo ale rychle z kopce.

Situaci trochu odlehčil moment, kdy Aberforth Brumbál se značnou dávkou drzosti, ale též kreativity vysekal Zlaté trio z průšvihu tím, že z pronásledujících Smrtijedů udělal ještě větší blbce, než ve skutečnosti byli. Ovšem jak se pustil do vyprávění své rodinné historie, mnohým jejich pobavené úsměvy rychle zmizely a Albus se začal ježit.

„Ten ale přehání, kecá jak sardel v noci, bručoun jeden. Brácho, slibuju, že až se tady objevíš, zvalchuju tě, jak když nám bylo osm, za ty kecy," ulevil si, ale vzápětí se přikrčil, když na zátylku ucítil průvan. Marně. Otcova ruka dopadla.

„Mladej, říkal jsem ti několikrát, že se nemáte škorpit a už vůbec ne prát. Jste bráchové a rodina má držet pohromadě," zahromoval Percival Brumbál.

„Otče, dovoluji si tě upozornit, že jsem zemřel v celkem požehnaném věku sto šestnácti let..." ozval se dotčeně Albus, ale dál se nedostal.

„Pořád jseš můj syn a nařezat ti můžu, kdykoli si vzpomenu," odfrkl si Percival. „Dovoluj si, co chceš, ale ne na mě, nebo ti to zrovna předvedu." Albus něco zabrblal, ale pak poslušně sklopil uši. Cti otce svého...

Během jejich výměny Harry skutečně přesvědčil Aberfortha, že navzdory všemu se hodlá dál držet svého a Albusova plánu a Albusovi do jeho bezbřehé jámy studu a sebepohrdání přiteklo další vědro. Ten kluk je mnohem laskavější a loajílnější, než by si od něj Albus zasloužil. Aby se trochu rozptýlil od trudnomyslnosti, která už už hrozila, že se ho zmocní, zaposlouchal se do vyprávění Nevilla Longbottoma, který Harrymu, Ronovi a Hermioně právě líčil, jak jeho babička nadělala konfety z Dawlishe.

Ozvalo se uznalé zabručení.

„Copak Augusta, ta měla vždycky koule," poznamenala Amélie Bonesová. „I když si tak říkám, že ke klukovi mohla zaujmout trochu jinej přístup, když zjistila, že ta její drsná láska moc nefunguje."

„Ona ale asi fungovala," namítla Vendelína. „Kluk vypadal jako bačkora, ale je houževnatej je jako málo co a jen tak se nezlomí."

„To je asi fér připomínka, i když nevím, jestli by s tebou souhlasil i Neville," poznamenala Amélie.