Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 35 - Co oko nevidí, to srdce nebolí

„Do psí sardele, já tu sázku zase prohrál," zařval Herpo vztekle. „Se na to taky můžu vyprat!"

„Jakou sázku?" zeptala se Vendelína.

„Ale, zhruba před rokem nebylo do čeho píchnout, tak jsme s Ekrizdisem sledovali, co se děje dole. Jistá Batylda Bagshotová šla tehdy na kafe se svojí spolužačkou z ročníku, nějakou Griseldou Marchbanksovou. Už tehdy byly poslední dvě z ročníku, zbytek už je tady. Holky se tak nějak popichovaly, která z nich natáhne bačkory první, tak jsme si s Ekrizdisem vsadili, která se tu zjeví dřív. No, a já vsadil na špatnou bábu," vyprávěl rozmrzele.

„Vy jste ovádi," kroutila hlavou Vendelína. „Skočím dát vědět Roweně, že je Batylda na cestě. Onehdá říkala, že ji chce přivítat osobně, je z jejích knížek úplně paf," řekla Vendelína a vyskočila.

Její pozornost však upoutal pohyb spolu s Herpovým vyděšeným zašeptáním: „Co to, do pajzlu, dělá?" Vendelína upřela svůj zrak zpět na dění na zemi.

„Fuj, no to snad... Já budu asi zvracet," vykoktala, když spatřila, co se právě odehrává.

„Teda, já jsem nějakej grázl, ale tohle je i na mě silný kafe. To je ale prd zapranej," ulevil si Herpo. „Skoč, prosím tě, pro Salazara, tohle musí vidět."

Vendelína vděčně vyskočila. Jindy by jí bylo proti srsti, že si z ní Herpo dělá spojku, a měla by chuť z něj udělat předložku, teď ale vítala příležitost uniknout od znepokojivé podívané a byla ráda, že Herpo zůstal sledovat dění. Netrvalo dlouho a přivlekla za paži vzpouzejícího se Salazara.

„Tak co zas máte?" zeptal se otráveně Salazar. „Já mám práci, a jestli je to zase nějaká blbost, tak s vámi oběma zatočím!" Minule ho takhle přivlekli kvůli tomu, že Kanonýři prohráli s Hollyheadskými harpyjemi. Někdy jsou jako děti.

„Tohle musíš vidět, Salazare. Koukej, co ten tvůj výlupek provedl," řekl Herpo a rychle Salazarovi přehrál právě zhlédnutý výjev.

„Já to dvakrát sledovat nemusím, nebo budu opravdu blejt," řekla Vendelína už na ústupu. „Jdu pro tu Rowenu."

Salazar s Herpem zhlédli onu scénu a Herpovi při tom prolétlo hlavou, že napodruhé je to snad ještě hnusnější než napoprvé. Byť by o tom někteří pochybovali, nějaké svědomí a morálku měl.

I se Salazarem to, čeho byl právě svědkem, hnulo. Musel přiznat, že tohle jeho dědic přehnal, a nikoli poprvé. Tentokrát ale zašel snad ještě dál, než kdykoli předtím.

„Nikdy bych si nemyslel, že to řeknu, ale ať tomu pacholkovi někdo konečně urazí hlavu. Až sem přijde, zkusí si, jaký to je, když ho honí stádo facek. A minimálně sto let!"

„Salazare, tenhle záznam musí zmizet. Tohle ta stará dáma nemůže nikdy vidět a ani zjistit," řekl Herpo.

„No, nemůžu, než souhlasit, ale bohužel odstraňování záznamů není možné. Jednou se to stalo, tak s tím nic neuděláme. I když bych dal půl věčnosti za to, abych mohl vymazat, že se můj potomek dopustil hanobení lidských ostatků," řekl Salazar.

„A nešlo by to aspoň někde schovat?" zeptal se Herpo.

„To je celkem dobrej nápad, zapečetím to ve svým trezoru a řeknu o tom ostatním. Ty řekni Vendelíně, že to, co viděla, se nestalo," řekl Salazar a Herpo přikývl. Na rozdíl od všeobecně zažitého stereotypu i zmijozelští mají svědomí.