Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 17 - Salazarův dědic 2

Salazar mířil spolu s Helgou a Herpem z večeře. Za necelé tři hodiny měl střídat Rowenu na bráně, a původně se chtěl jít před svou službou trochu prospat. Naneštěstí se s těmi dvěma začal u jídla dohadovat o svém praprapravnukovi. Helga už ho dávno přestala hájit, pochopila totiž, že se ve svém odhadu mýlila. Tom Rojvol Riddle ze svých dětských excesů nevyrostl a bylo jasné, že už ani nevyroste. A jakmile se k jejímu hořekování přidalo Herpovo „já to říkal", bylo o téma na celý večer postaráno.

Společně tedy tito tři zamířili do promítací místnosti, aby se podívali, co zrovna ten výlupek chystá. Jestli si totiž Herpo dobře pamatoval, chtěl zrovna dneska Tom alias Voldemort zaútočit na své velké odpůrce, manžele Potterovy.

V sále zastihli Godrica, jak spolu s Brumbálem a Krumem sleduje poslední sekundy famfrálového utkání. Chytačka Harpyjí právě polapila zlatonku a Percival Brumbál zrovna natahoval dlaně ke svým společníkům.

„Godricu, Godricu," zakroutil hlavou Salazar, „čumíš na ten famfrpál snad od doby, co ho vynalezli, a pořád ještě neumíš správně vsadit na vítěze."

„Ty abys nebyl chytrej," ucedil Godric dotčeně.

„Už jste dokoukali?" zeptal se Herpo. „Jdeme omrknout, co vyvádí tady Salazarův potomek."

„Jo, na to se mrknu s vámi," přikývl Godric, protože doufal, že nyní dostane příležitost rýpnou si na oplátku do Salazara. Od té doby, co jeho dědic rozpoutal válku, Godrik nevynechal jedinou příležitost, aby mu to neomlátil o hlavu.

Všichni přítomní se pohodlně usadili do křesel a Salazar naladil přímý přenos zdola. Napjatě sledovali, jak Tom kráčí potemnělou vesnicí.

„Ty mole, to je u nás!" zvolal Godric, když poznal věže kostela v Dole, jenž nese jeho jméno.

„Neruš," okřikla ho Helga, která si jako první všimla, že se přímo k Voldemortovi rozběhl jakýsi mudlovský chlapec. Už zažila mnoho chvil, kdy měla touhu zasáhnout do běhu věcí, ale snad ještě nikdy tak silnou. Všichni jako v transu sledovali, jak hošík černokněžníka oslovil a poté utekl, jako kdyby měl za zadkem Zložár.

„Ten kluk měl víc štěstí jak rozumu," spráskl ruce Krum.

„No, to teda. Měl ze sardele kliku," přitakal mu Herpo. „Ani neví jakou."

„Souhlasím, řekla bych, že se právě podruhé narodil, aniž by si to uvědomil," dodala Helga.

Poté už se dívali, jak Tom zamířil neomylně k domu Potterových. V promítacím sále bylo hrobové ticho, bylo slyšet jenom praskání větviček pod Voldemortovýma nohama. Helga se modlila, aby té nebohé rodině přišel někdo na pomoc, a nervózně si okusovala nehty. Ve chvíli napětí, když Tom zamířil hůlkou na zámek dveří, zašustil Herpo sáčkem pražených arašídů.

„Merline, ty jsi cement! Skoro jsem vyletěla z kůže!" vykřikla Vendelína Výtržnice, která se ke skupině diváků potichoučku přidala jen před malou chvílí.

„Ticho tam vzadu," houkl na všechny Salazar. I on doufal, že se něco stane a jeho praprapravnuk si neudělá čárku za další zavražděné. Než se stihli s Godricem pohádat, celý promítací sál se zeleně rozzářil. Tam dole padl James Potter k zemi mrtvý. Godric ani nedutal, přestože měl na jazyku, že James je jeho. Tom se totiž bez zaváhání vydal po schodech do patra, kde ukrývala Lilly Potterová i s jejich synkem.

„Že to neudělá..." špitla prosebně Helga. „To dítě venku přeci ušetřil."

„Mám takový neblahý dojem, že tím si svou dávku milosrdenství vyčerpal na nejbližších dvacet let dopředu," odpověděla jí smutně Vendelína. Ani Výtržnici teď nebylo do smíchu. Nejenom ženskému osazenstvu se začaly koulet po tvářích slzy, když sledovali, jak Lilly prosí o život svého dítěte a stoupá si Voldemortovi před hůlku. Podruhé se objevila zelená záře a mezi Tomem a malým Harrym už nestálo nic.

„Tak já si jdu pro ty dva," povzdechl si Godric. „Beztak jsou moji."

Helga se hlasitě vysmrkala a skryla tvář do dlaní. Ten konec za žádnou cenu nechtěla vidět.

„Ty, Helgo," otočil se na ni Godric už na odchodu, „nešla bys, prosím, se mnou? Jestli se tu ukáže i ten malej, tak nejsem asi ta správná osoba, abych ty mladé rodiče utěšoval."

„No, to nejsi," povzdechla si Helga, ale víc než ochotně se zvedla. Ani ona nechtěla čekat na třetí zelený záblesk. Sotva vyšli ven, zelený záblesk skutečně přišel. Jakmile ale zbylí diváci zamrkali, aby zahnali mžitky před očima, viděli, že malý Harry stále pláče v postýlce.

„No, do sardele," ulevil si Herpo překvapeně. „Tak jeho dostala jeho vlastní Avada."

„Jestli se tady teď ten grázl ukáže, nechám mladou Potterovou, ať mu vyškrábe oči, a potom mu zapálím sardel," prohlásila Vendelína bojovně.

„A já mu pěkně po mudlovsku rozbiju ciferník," navázal na její plány Percival Brumbál.

„Tak na to si evidentně ještě chvíli počkáte," usadil jejich nadšení Salazar, který jako jediný nespustil oči z dění tam dole. Takže dobře viděl, jak před postýlkou na podlaze zůstalo tělo, ze kterého unikala duše. Ale ne v té podobě, ve které by se mohla dostat k nim nahoru. Vypadalo to, že smrtící kletba tak nějak vyrvala Voldemortovo vědomí z těla, ale nezabila ho.

„Ty číčo, jak to ten pajzl mohl přežít?" vykulil oči Krum.

„Viteály, mole," odfrkl si Herpo.

„Taky jsi kus mola, že jsi takovou šílenost vymyslel," zakroutil hlavou Salazar.

„Jo, teď je ten parchant nesmrtelnej," přidala se k němu Vendelína.

„Drahá dámo, važ slova. Tom technicky vzato není parchant. Meropa si toho mudlu vzala," ucedil Salazar spíš proto, že potřeboval být v opozici, než že by nutně chtěl po tomhle všem svého dědice ještě nějak hájit.

„Stejně je to parchant," popíchla ho Vendelína, která se už zvedala k odchodu. Přišlo jí tak nějak vhodné, aby šla nově příchozím vyjádřit svou soustrast a zároveň sdělit tu skvělou zprávu, že synka se hned tak nedočkají.

Salazar během pár chvil osaměl a nedalo mu to, musel si zhlédnutý děj pustit ještě jednou. Nevěřil totiž vlastním očím.

„Parchant," procedil mezi zuby, když podruhé sledoval třetí zelený záblesk během několika málo minut.