Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 34 - Staří i noví známí

Hedvika se zmateně rozhlédla kolem sebe. Nemohla pochopit, jak je možné, že všechno kolem ní vypadá najednou jinak. Rychle jí došlo, že musí najít svého dvojnožce. Sice se občas choval jako pako, ale na druhou stranu se jí u něj vždycky moc hezky žilo a měla ho ráda i s jeho chybami. Párkrát máchla křídly, aby vystoupala výš a měla lepší rozhled, a už plachtila nad neznámým územím.

Celé odpoledne strávila pátráním po chlapci, ale nemohla ho najít. Už ji bolela křídla a chtělo se jí spát. Ještě chvíli, a pak si najde nějaké místo, kde by se s hlavou pod křídlem mohla prospat. Náhle zahlédla povědomý záblesk. Takový se vždycky odrážel od té skleněné věci, co nosil její dvojnožec na zobáku. Rozhodla se to prozkoumat.

Slétla níž a jak se blížila, bylo čím dál víc jasné, že konečně našla toho, kterého hledala. Měl tytéž černé vlasy, které vypadaly, jako by dlouho neviděly hřeben. Zrychlila svůj let, aby už byla u něj. Třeba má u sebe nějakou soví dobrotu, nebo aspoň kůži ze slaniny.

Snesla se mu na rameno, a začala skládat svá unavená křídla, když ji něco zarazilo. Tohle není její dvojnožec. Vypadal podobně, ale voněl jinak. Zatřepala hlavou a chtěla znovu vzletět. To tak, není nějaká hej počkej, aby si sedala na rameno jen tak někomu.

„Hedviko," ozval se náhle ženský hlas a ona otočila hlavu tím směrem. „Podívej, Jamesi, to je Harryho sova," řekla ta žena a natáhla k ní ruku. ‚Harry', napadlo Hedviku. To jméno jí bylo povědomé, tak přeci říkali tomu jejímu chlapci. Nechala se pohladit.

„Odneseme ji do zvěřince?" zeptal se James.

„Ani náhodou, tady bude doma," odpověděla Lilly. „Počká tu na Harryho s námi."

Hedvika si spokojeně protáhla křídla a zavřela oči. Počká.

***

Z nebelvírských prostor se ozýval hluk, jaký obvykle provází dobrou zábavu. Před pár dny se v Zásvětí objevil Alastor Moody. Protože už zde měl spoustu přátel, slovo dalo slovo a domluvili se na malém večírku, který se ale zvětšoval a zvětšoval, jak přibývali další pozvaní, až se z něj stala bujará veselice, jejíž plánování trvalo skoro týden. A dnes konečně nastal den D.

„Tak přátelé, na věčnost, a na to, že jsme se tady sešli. Je na exkrement bejt po smrti, a ten zákaz magie a vulgarizmů je taky na exkrement, ale vlastně to tu není tak zlý a je super mít tu kámoše," blábolil Percival, který pronášel už několikátý přípitek. Přítomní pozvedli své sklenice a pak je vypili do dna. Zatímco se nalévala další runda, Lilly se přitočila k Albusovi.

„Vždycky jsem si vás vážila, teda dokud jste mě tak pekelně nenaštval, ale už jsem to nějak překousla. Takže co jsme si, to jsme si?" navrhla s úsměvem a Albus přikývl. S drobnou úklonou jí podal ruku a ona ji stiskla. Pak mu ale bez varování vyťala letmý políček.

„To bylo za co?" zeptal se Albus překvapeně, ale v očích mu jiskřilo.

„To já jen tak cvičně, ze sportu," ušklíbla se Lilly hravě.

„Vidíš, Albusi, musíš se mít pořád na pozoru," zahřímal Alastor a všichni se rozesmáli.

„Nedáme si partičku karet?" navrhl Nicolas Flamel.

„Jo, třeba Mariáš," přidal se Armando Dippet.

„Asi bychom to měli nechat spíš na jindy, v tomhle počtu se karty hrát nedají," nadhodil rozumně Herpo.

„Jo, v tomhle počtu a v týhle náladě si můžeme tak akorát zahrát ‚Nikdy jsem...'," prohodila Amélie Bonesová.

„Ty mole, to neznám, jak se to hraje?" zeptala se Vendelína. Lilly jen zavrtěla hlavou.

„Vendelíno, nemáš pocit, že s tím molem to trochu přeháníš?" zeptal se Alastor. Nemohl si pomoct, ale ta ztřeštěná osoba mu připomínala jinou ztřeštěnou osobu, o které doufal, že ji tu dlouho neuvidí. Tonksová byla jeho žačkou a on teď zjistil, že ani vůči Vendelíně, která mu ji tolik připomínala, nedokáže svůj mentorský mód vypnout. Zvyk je železná košile.

„Á, pán je gentleman," ušklíbla se Vendelína hravě.

„Díky, Alastore, ale já si to tak neberu, už mě nazývali i hůř, to tě můžu ujistit," řekla Amélie s nadhledem.

„No, takže zpět k mé otázce, jak se ta hra hraje?" dorážela Vendelína, která dokázala být jako čtyřdenní zimnice, když si něco usmyslela.

„Jednoduše. Ten, kdo je právě na řadě, řekne, že něco nedělal, a ti z hráčů, kteří už dotyčnou věc dělali alespoň jednou, se musejí napít. Pak pokračuje další hráč," osvětlila Lilly Vendelíně pravidla pijácké hry.

„A co má být cílem té hry?" zeptala se Dilys.

„Pořádně se ožrat. A případně zjistit nějaký špeky na svý kámoše. Ale hlavně se ožrat," vysvětlil Sirius. Dilys pochybovačně nakrčila nos. Netoužila po tom, aby se jí kdekdo hrabal v soukromí.

„Aha, takže já bych třeba řekl ‚Nikdy jsem nikomu nestřihl záhlavec jen tak ze sportu,' a Lilly by se musela napít, chápu to správně?" zeptal se Albus a Amélie přikývla.

„No, myslím, že by se nás napilo celkem dost," utrousil Gideon.

„Jak to myslíš?" zeptal se Alastor.

„No, řekněme, že ve zmíněné sportovní disciplíně se tu pořádají turnaje," ušklíbl se Fabian.

„Jakože se tu máte fackovací ligu?" zeptal se Alastor nevěřícně.

„V podstatě jo," přitakal James.

„A fackovacího panáka vám dělá někdo dobrovolně?" ptal se Alastor dál. Nevěřil svým uším. „A já jsem prej Pošuk," zavrtěl hlavou.

„No, ten do toho nemá co mluvit," utrousil Sirius.

„A vysvětlí mi to konečně někdo pořádně?" vybuchl Alastor.

„Moody, kamaráde, to se musí zažít," vzal ho kolem ramen Gideon. „Někdy tě vezmeme s sebou."

„Jasně, a zatím pozoruj a uč se," dodal Fabian.

„A nezapomeň se mít ustavičně na pozoru," zadeklamoval zbytek Pobertů. Pošuk protočil obě oči. Tady se zjevně nudit nebude.