Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 40 - Sladký život 2

Sirius se plížil do zvěřince. Tedy, ve své hlavě se nenápadně plížil, objektivně vzato se tam spíš hrnul jako velká voda, které se nějakým zázrakem podařilo zatím zůstat zticha. Překypoval neposednou energií. Začínal zbožňovat Albusovo vaření. Díky jídelníčku složenému téměř zcela z cukrů v různých formách měli Pobertové ještě více energie na své kousky k obveselení všech obyvatel Zásvětí (vyjma těch, kteří se stali oběťmi taškařic Pobertů).

Když Sirius dnes v noci ležel v posteli a nemohl spát, protože překypoval energií jako fretka na stimulačních drogách, přemítal, co by dělal místo toho. A v tom přišel nápad, nečekán, nezván... Ale vítán. Vzpomněl si na dialog, který vedli před několika dny s Jamesem, Regulusem a bratry Prewettovými. Dohadovali se, jestli lze nějak docílit toho, aby viděl testrála i ten, který nikdy neviděl smrt.

James ve své zbrklosti tehdy samozřejmě prohlašoval, že přece není nic snazšího, než někoho před tím dotyčným zabít, ale toto poněkud přímočaré řešení mělo dva háčky. Jeden spočíval v tom, že zrovna v Zásvětí tak docela nešlo někoho zabít, a druhý v tom, že pokud by se Jamesovo řešení aplikovalo tam, kde jsou lidi stále smrtelní, stávalo se poněkud nemorálním.

„No, a kdyby toho testrála někdo, kdo ho vidí, polil barvou nebo něčím?" nadhodil Sirius první hloupost, kterou mu slina přinesla na jazyk. Následovala zhruba půlhodinová vášnivá diskuze na téma, jaká barva by tak testrálům nejlépe slušela, jestli to je nebo není neuctivé a vlastně tak trochu týrání zvířat a jestli je to vůbec proveditelné. Pak je ovšem zaujalo něco jiného, jak to tak bývá, a oni už se k diskutované problematice nevrátili.

A takhle se vlastně Sirius dostal až tam, kde právě teď byl. Před zhruba hodinou naznal, že neusne, neb se mu spát prostě nechce, a že je načase vyzkoušet tu teorii s obarveným testrálem. Ale kde sehnat barvu? Chvíli si marně lámal hlavu, přemítal, jestli nemá jít vzbudit Eldona nebo Herpa, kteří by teoreticky mohli vědět, kde by sehnal to, čeho si jeho nápad žádá, ale nakonec si to rozmyslel. Merlin ví, co by chtěli na oplátku. Pak ho napadlo, že snad nepotřebuje ani barvu, mouka a voda by mohly stačit. Pokud se mu podaří namíchat jakési těstíčko nebo něco na ten způsob, mohla by směs obalit tělo testrála případně na něm alespoň zanechat stopy, až bude stékat.

‚A je to rozhodně humánnější řešení než barva, poněvadž to půjde dobře smýt,' ubezpečoval se v duchu, aby utišil hlas něčeho, čemu se dalo asi říkat svědomí.

Vplížil se tedy do kuchyně, kde spal zabarikádovaný Albus. Toho totiž chtěla ta část Zásvětí, která už nemohla sladké ani vidět, z kuchyně nekompromisně vyhodit, ale Albus byl na tuhle možnost připravený, takže se hned první den proti tomu zabezpečil. Sirius však jako jeden z mála věděl, že se do kuchyně dá vlézt i navzdory opevnění. Pro Albuse nepředstavoval hrozbu, stejně jako zbytek Pobertů, poněvadž jim bylo úplně jedno, co je jim servírováno na talířích, hlavně když byla legrace. A protože už jenom pozorování toho, jak kvůli sladké dietě vyvádí někteří lidé, stálo za to, udělil Albus Pobertům výjimku a jim se dostalo té cti smět kuchyň navštěvovat dle libosti, neb její vybavení skýtalo obrovský potenciál pro různé žertíky.

Sirius se tedy vplížil do kuchyně a posloužil si několika pytlíky mouky, které si nacpal do kapes. Snažil se nevzbudit spícího Albuse, na kterém snad jako na jediném nebyly znát žádné následky předávkování cukrem. Při odchodu z kuchyně ho zaujala krabička s barvivem, které zřejmě Albus používal na polevy na koblihy. Nacpal si tedy do kapsy ještě zelené barvivo. Takto vybaven se pak odebral do zvěřince.

Tady nastala nejtěžší část celé mise. Bylo zapotřebí nevzbudit nejen místní obyvatele, ale také Ekrizdise, Quirrella a Karkarova, kteří zde byli částečně nuceně, částečně z vlastní vůle ubytovaní, neb je nechtěla přijmout žádná kolej. Ne, že by se Sirius staral o to, co si ta nesvatá trojice pomyslí, nebo co udělá, ale nechtěl odpovídat na jejich otázky. Nakonec by mu tu srandu ještě překazili.

,Nejlepší bude, když si namíchám materiál tady, a pak už jenom provedu svůj plán,' rozhodl se Sirius a došel k hromadě připravených kbelíků s vodou. Vysypal tři pytle mouky do jednoho z plechových kbelíků, přidal barvivo a jednu z lopat, která se tu válela, se rozhodl použít k zamíchání směsi. Musel ji ovšem otočit držadlem vzhůru, protože dolním koncem se do kbelíku nevešla. Násada nebyla úplně ideálním nástrojem, ale bylo to lepší než drátem do oka. Konečně byl s výsledkem spokojený – výsledná hmota mu přišla dostatečně hustá, aby hned nestekla, ale dostatečně řídká, aby se nezměnila v tmel. Opatrně odložil lopatu stranou a zvedl kbelík, který byl překvapivě těžký.

‚Možná bych se mohl ještě před tím proletět,' dumal Sirius. ‚Až nějakého testrála obarvím, možná se na mě trochu naštvou, takže budu mít s létáním asi na nějakou dobu utrum, než se mi podaří si je usmířit.'

Otočil se a chtěl vyrazit směrem k velké ploše lesa, kterou obývali testrálové, když v tom zasáhla nějaká síla, jejíž smysl pro humor se podobal tomu Siriusovu. Zakopl o lopatu, a jak byl obtížen svým nákladem, nevybalancoval to. Jak široký tak dlouhý se natáhl mezi další kbelíky s vodou, což způsobilo ve ztichlém zvěřinci neuvěřitelný kravál.

Akromantule, které bydlely poblíž, sebou začaly neklidně vrtět a pomalu se probouzely. Sirius na sebe převrhl celou připravenou směs. Ležel ve způsobené potopě mezi kbelíky a byl promáčený až na kůži. Neuvědomil si, že je tu jaksi v utajení.

„Do baziliščí kloaky a maguáří sardele, já se na to vyperu, já jsem takovej kojot," ulevil si nahlas, aniž by mu došlo, že poutá pozornost. Z akromantulího hnízda se ozval Aragogův hlas.

„Táhni, odkud jsi přišel, ty kojote, jak ses sám příhodně nazval, než ti předvedu, že i když tě nemůžu zabít, tak moje kusadla pořád fungujou víc než dobře!"

Sirius se pokusil vstát, ale podjely mu nohy a praštil sebou zpátky. To už, vyburcovaní vším tím ruchem, dorazili přesně ti tři, kterým se chtěl Sirius za každou cenu vyhnout.

„Co to tu u všech dračích vajec vyvádíš, Blacku?" zeptal se Ekrizdis.

„Co asi, opaluju se," odsekl Sirius, od hlavy k patě obalený zeleným svinstvem, které si před chvílí sám namíchal.

„Nejsi v pozici, abys byl ještě drzej. Vidíš, že jsme tady tři?" upozornil ho Karkarov.

„A co má bejt? Snad si nemyslíte, že mi naženete strach?" vysmál se jim Sirius.

„Fajn, takže zrak máš dobrej," konstatoval Ekrizdis. „Takže bych ti doporučoval, abys svůj dobrej zrak využil k tomu, aby ti našel nejrychlejší cestu odtud. Možná nejsme takový hvězdy jako ty," rýpl si posměšně, „ale je nás víc, tak vyjeď, než tě odsud vystřelíme jak ruští mudlové Lajku."

‚Konečně jsou mi ty Igorovy věčný historky o slavné historii jeho země k něčemu dobrý,' pomyslel si.

„Vás se fakt neleknu," poškleboval se Sirius, ale už jen tak pro formu. Sbíral se ze země a skutečně měl v úmyslu odkráčet, protože jeho plán byl stejně v troskách a nemínil mrhat svým vzácným časem na jalové debaty s Ekrizdisem a Karkarovem.

‚Naštěstí se do slovní přestřelky nezapojil Quirrel, než by něco vykoktal, byli bychom tu do rána,' poškleboval se ještě v duchu Sirius, zatímco beze spěchu, aby si snad ti tři nemysleli, že se jich bojí, mířil k východu ze zvěřince a následně k nejbližším sprchám.

„Už to nepij ani zředěný," zavolal za ním ještě Aragog, načež se uvelebil, aby pokračoval ve spánku.