Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 28 - Statečná srdce

Emmelina se ještě nestihla ani pořádně rozkoukat. Před několika hodinami dorazila k bráně Zásvětí a byla uvedena dál. Právě dopíjela třetí skleničku Ohnivé whisky, kterou jí přičinlivě nalíval Sirius, zatímco ji po svém zasvěcoval do pravidel věčnosti. Byť patřila k Havraspárské koleji, Sirius, James a bratři Prewettové se jí okamžitě ujali, protože patřila, stejně jako oni, k Fénixově řádu. Emmelina byla trochu v šoku, když se ocitla v životě po životě, ale whisky a družný rozhovor už stačily většinu toho šoku odplavit. Stále ale nemohla pobrat, jak je možné, že se tu ocitla.

„To máš jednoduchý, Emm," řečnil právě James. „Ten parchant Srabus si prostě chránil svoji prohnilou smrtijedskou sardel a namaloval ti na záda terč. Prostě utrousil pár trefných indicií před někým, kdo nemá v makovici piliny. Merlinžel, i v tom jejich spolku se takoví najdou. No, a pak už to pro ty pajzly byla hračka."

„Nemůžu se dočkat dne, kdy sem Srabus strčí ten svůj dlouhej frňák," řekl pomstychtivě James. „Zažije bídu jak ve středověku. Víc se těším už asi jenom na Červíčka," spřádal plány.

„Kašlete na to, kluci, to bylo riziko, s kterým jsem do toho šla," řekla Emmelina smířlivě. „Stejně by mě asi dřív nebo později dostali, můj dům nebyl právě nedobytná pevnost. A když dovolíte, Snapeovi si do ksichtu případně ráda plivnu sama," dodala. James se s ní chtěl začít dohadovat, ale přerušil ho Herpův znělý hlas:

„Všichni okamžitě do sálu, dole se děje něco, co chcete vidět!"

„Hm, že by Ekrizdis zase naladil mudlovskej pornokanál?" povytáhl obočí Sirius.

„Fuj," odtušila Emmelina. „To bych klidně vynechala."

„Jdeme se tam mrknout, aspoň si obhlídneš, o co jde, Emm," nadhodil James. „Vypadnout odtamtud a vrátit se k flašce můžeme vždycky."

Vydali se tam, kam teď mířili i všichni ostatní obyvatelé Zásvětí a přidali do kroku, když zpoza otevřených dveří slyšeli nezaměnitelný ryk bitvy.

„Co se děje?" sondoval Gideon.

„Smrtijedi si vyšlápli na Amélii Bonesovou. Ten Salazarův vejlupek si ji poručil živou, chce z ní tahat informace, takže ji nemůžou sejmout Avadou a ona s nima už půl hodiny cvičí jako v cirkuse. Moc pěkně se na to kouká," vysvětlovala Dilys s obdivem. „Trochu mi to připomíná tu akci pět na dva, kterou nám onehdá předvedli Fabián s Gideonem."

„Abych ti za chvíli nemusela utírat sliny, miláčku," rýpla si Vendelína kousavě.

„Snad bys nežárlila," pohladila ji Dilys po tváři.

„Nechte si to na potom," houkl Eldon. Ještě stále se s tím nesmířil. Přál Vendelíně štěstí, ale nemusel se na něj dívat v přímém přenosu.

„Ticho tam," houkl Percival. „Běžte se hádat ven. Dole to začíná houstnout." Jen to dořekl, Smrtijedi dole se dočkali posily.

„A do sardele, už to začíná bejt nějaký přehuštěný," zaklel Regulus, když se Smrtijedům po boku objevil sám Pán zla. Pokud to Amélii znepokojilo, nedala to na sobě znát. Naopak, vypálila po něm kletbu jako první. Nestačil ji zablokovat a musel uskočit. V sále to zašumělo obdivem.

„Ha, zaskočila ho. Frajer čekal, že se z něj popere," ušklíbl se Godric.

Amélie se zatím činila a stihla po Voldemortovi vypálit další dvě kletby, které už ovšem úspěšně odrazil, zatímco se jeho nohsledi formovali k hromadnému útoku. Dokonce i na Ekrizdise udělalo proti jeho vůli dojem to, s jakou vervou Amélie bojovala. Byla Voldemortovi více než důstojným soupeřem. Sice její kletby odrážel, ale na vlastní protiútok zatím neměl čas. Natolik ho zaměstnávala.

„Jeď, holka!" křikla Emmelina.

„Sejmi toho pajzla, už se na něj těším!" povzbuzoval ji James.

„Mu střelím takovej záhlavec, že mu ten nos naroste zpátky," mnul si ruce Sirius. Dole se však situace Merlinžel začala obracet k horšímu, když zformovaní Smrtijedi zaměstnali pozornost Amélie natolik, že ji Voldemort odzbrojil a kouzlem srazil na kolena. Nedbalým švihnutím hůlky ji spoutal. Vzpírala se proti magickým poutům, ale neměla šanci. Nezlomila se však. Hrdě napřímila hlavu a pohlédla do jeho tváře.

„Mám pro tebe už jenom dvě slova," řekl Voldemort. „Spolupracuj, nebo zemři."

„To jsou tři slova, idiote," odsekla Amélie chladně a Voldemortovou nelidskou tváří se prohnal výraz démonického vzteku. Během mikrosekundy zrudl, zfialověl a pak prodělal ještě pár dalších barevných proměn v odstínech, které v tom fofru nezvládli sledující ani rozeznat, natož pojmenovat.

„Avada kedavra!" zahřměl Voldemort a tělo ženy, která mu do poslední chvíle tak udatně vzdorovala, se sesunulo k zemi.

„Nechtěl ji ten blbeček náhodou živou? Salazare, ten tvůj dědic je normální vemeno," rýpl si Godric.

„Sebeovládání nebylo nikdy jeho silnou stránkou," povzdechl si Salazar. Musel chtě nechtě uznat, že jeho prapraprapravnuk má víc těch slabých stránek, než těch silných.

„Ta ženská má fakt páteř," řekl uznale Sirius. „Asi si ji chci vzít."

„Do fronty, mladej," odsekl Godric.

„Sám se postav do fronty, Godricu. Ta je moje," řekla Helga.

„S tou její odvahou ji klidně adoptuju," řekl Godric.

„Nedám," kontrovala Helga a vydala se k bráně, aby uvítala hrdinku dnešního dne. Godric jí byl ale v patách a ostatní zúčastnění se vydali za nimi. Měli tak v přímém přenosu jejich zuřivou hádku, kterou nakonec Helga vyhrála.

U brány se shromáždilo bezmála celé Zásvětí. Ani ti, kteří zde se zakladateli byli od začátku, nepamatovali, že by nově příchozího vítal tak početný dav a tak bouřlivý aplaus.