Sejdeme se na věčnosti

Kapitola 22 - Mazlíčci a sedmé přikázání

„Tak to teda, průrva ani omylem, natož náhodou!" zavřískal Ekrizdis bez ohledu na to, s kým právě hovořil. Bylo tomu sotva pár minut, kdy Rowena u brány zděšeně zaječela, když se do Zásvětí proplazil obrovský bazilišek, kterému ještě zela v hlavě velká a krvavá rána po meči.

Zhruba ve stejné chvíli manželé Potterovi spolu s několika dalšími ani nedutali při sledování, jak se mladému Harrymu šíří v žilách smrtelný jed. Všichni se pomalu připravovali na jeho uvítání na věčnosti. Zatímco se radovali z toho, jak Harry na pokraji smrti přeci jenom sebral dost sil na to, aby vyřídil téměř zhmotněného Voldemorta, a nakonec díky Fawkesovým slzám utekl hrobníkovi z lopaty, zděšená Rowena se sháněla po Salazarovi, aby si poradil s tou potvorou, která se připlazila přímo k ní a pořád něco syčela.

V tu chvíli ještě zakladatelka Havraspáru netušila, že obrovský plaz, ze kterého měla husí kůži, byl Salazarovým mazlíčkem. Kdyby to bylo ještě možné, nejspíš by ji ranila mrtvice, když sledovala, jak Salazar na baziliška syčí a hladí ho po obrovité hlavě hned vedle zatahující se smrtelné rány.

„Uvědom si, laskavě, s kým tu hovoříš, Ekrizdisi," pronesl Salazar s ledovým klidem a bazilišek za ním výhrůžně zasyčel.

„I kdyby tahle obluda patřila samotnému Merlinovi, nehodlal bych akceptovat, aby se trvale pohybovala v mojí blízkosti!" stál si za svým Ekrizdis. „Bude chrápat ve zvěřinci!"

„Zoubek bude sdílet moji ložnici a spát bude u mě v posteli!" zavrčel výhrůžně Salazar. „Neviděl jsem toho darebu skoro tisíc let. Víš, jak se mi po něm stýskalo?"

„Já jsem taky několik století neviděl svého oblíbeného mozkomora. Ale vsadím se, že vzít si ho do ložnice byste mi nedovolili," vzpouzel se dál Ekrizdis, i když pomalu začínal cítit pach porážky.

„Hele, já teda nechci bejt kdovíjak chytrej, ale co Ti vadí?" vmísil se do jejich debaty Herpo. „Ve tvý posteli se placatit nebude a zabít pohledem tě taky nemůže, i kdyby snad chtěl."

„Vy s hadím jazykem jste jednoduše ujetý!" spráskl ruce Ekrizdis. Chtěl spor vyhrát logickými argumety založenými na obecných pravidlech, která zakladatelé v Zásvětí nastolili, aby nemusel o odstranění baziliška ze své blízkosti škemrat. Ani za všechno vědění a galeony pozemského světa nehodlal přiznat, že má prostě fóbii z hadů, a proto nechce mít tak blízko své ložnice baziliška.

„Koneckonců, tady... Zoubek," protáhla Walburga, protože si nemohla honem vzpomenout, jak že se Salazarův mazlík jmenuje, „je tady vlastně neškodný. Jak řekl Herpo, zabít nás už nemůže. Takže pořád lepší než ten Helgy absolutně nevychovaný hrabák, který nám pořád něco krade."

„Tak to radši budu dvakrát denně hledat hodinky a preventivně za jejich ztrátu mlátit Eldona, než abych řešil, že mám díky téhle obludě v sardeli o pár děr víc, než kolik jich vymyslel Pánbůh," vztekal se Ekrizdis.

„Zoubek bude bydlet se mnou a hotovo!" zdůraznil Salazar a syknul směrem k baziliškovi. Ten sklonil hlavu, nechal se poplácat po nosních štěrbinách a společně se Salazarem vyrazil obhlédnout svůj nový pelíšek.

***

„Táhni odsud, ty jeden slizkej pajzle!" mával baziliškovi pěstí před čumákem Eldon. Právě byl ohnutý v Rowenině růžovém záhonu a „půjčoval si" od ní pár květů, kterými chtěl obdarovat Vendelínu.

Byť ho ta ženská neustále peskovala a častovala varovnými pohledy a preventivními lepáky, zažehla v něm jiskru. Po pár desetiletích si přiznal, že je do ní platonicky zamilovaný a po dalším půlstoletí se rozhodl, že to platonické cosi zkusí proměnit na sex. A kytky vždycky zabíraly. Při jejich shánění ho však vyrušil Zoubek – jak nepatřičné jméno pro takovou potvoru – který do něj šťouchl čumákem, až proslulý zloděj přepadl a skončil obličejem v hlíně a trní.

„Eldone, co tu děláš?" zvedla obočí Rowena, která vykoukla z okna, aby zjistila, co se děje v její skromné zahrádce.

„Upadl jsem," odpověděl provinilec a snažil se uzmuté květy schovat za záda. „Ten pajzl mě napadl!" dodal a ukázal prstem na baziliška. Kdyby to bylo možné, Rowena by přísahala, že se ten děsivý tvor tvářil napůl poťouchle a napůl hrdě. Jen zakroutila hlavou. Poté si ale všimla, že několik velkých rudých květů chybí a rychle si to spočítala.

„Eldone Esrickle!" vyštěkla. „Ty jsi mi tu ničil záhon?"

„Ne, drahá Roweno, to by mě ve snu nenapadlo! Já jsem do něj spadl kvůli němu," vykrucoval se provinilec a stále ukazovala na plaza po své pravici.

„A co ty růže, co schováváš za zády?" zvedla na něj Rowena výhrůžně obočí.

„Já je nezničil. Chtěl jsem je pouze... zastřihnout, aby vám znovu obrazily a dělaly radost o to dýl," vyhrkl v náhlém záchvatu inspirace.

„No, jistě! Kozel zahradníkem!" zavřískala Rowena, která by musela rezignovat na post nejmoudřejší ženy v Zásvětí, kdyby tak okatou lež neprohlédla. „Zoubku, jestli mi rozumíš, trhej, než ho přetrhnu já," promluvila pak k baziliškovi, který se ihned vztyčil.

„Roweno, pro lásku Morganinu, pamatujte sedmého přikázání," ozvala se zničeho nic Vendelína, která Eldona při krádeži celou dobu pozorovala a chystala se ho Roweně udat.

„Nezabiješ?" zvedla na ni Rowena obočí. „Tak to jediné se tady dodržuje samo..." ušklíbla se ironicky.

„No, nepomohla jsi mi," zamumlal Eldon směrem ke šklebící se Vendelíně. „Abys věděla, ty kytky byly pro tebe," dodal a strčil jí neupravený pugét před nos.

Vendelína vypadala na malou chvíli překvapeně a ruka jí nejdřív cukla, jako kdyby chtěla ukradenou kytici i s její původní majitelkou za zády přijmout, potom ale zvítězilo její napůl čestné a napůl poťouchlé já. Proto se otočila k baziliškovi a pronesla: „Zoubku, na něj!"

Ač to není u této knihy obvyklé, pro dnešek tu máme věnování, a to pro 1queenofstory, která nutně potřebuje pěstovat představu, že se starý kriminálník Eldon a Výtržnice s pořádně proříznutou pusou dají dohromady. ;-)