Jedna z mnoha [BTS FF] - POZASTAVENO

20. kapitola

„Nějaké přání?" houkla jsem po Minhovi, zatímco jsem se pokoušela několika skoky nasoukat do tenisek u vchodových dveří. Modlila jsem se, aby zrovna někdo nevešel, protože potom bych s největší pravděpodobností přišla o hlavu. Přehodila jsem přes sebe koženou bundu, nasadila roušku, o výstřih si připevnila sluneční brýle, které se nejspíš teď stanou povinnou součástí mých outfitů, a hrábla po mobilu a nově vyrobeném klíčku. Potom bych si ho měla přidat k těm svým.

„Hlavně se vrať živá," odpověděl mi. Protočila jsem očima. Pokud mě někde nesrazí kolo nebo mi nezaskočí jídlo, měla bych nejspíš přežít. I když s mou šikovností, kdo ví. Třeba zakopnu o koberec na chodbě a přizabiju se.

Mávla jsem na rozloučenou a zmizela za těžkými dveřmi, které měly nejspíš i super tlumící vrstvu. No a jako kdybych o své šikovnosti zrovna nemluvila, málem jsem narazila do mužského těla. Že já nedokážu pro jednou dávat pozor, když někam jdu!

„O-omlouvám se," uklonila jsem se a rozhodla se rychle zdrhnout, ale dotyčný mě zastavil.

„Ty jsi Ari, že?" Povzdechla jsem si a otočila se. Stanula jsem tváří v tvář Jinovi s rukama v kapsách a s lehkým úsměvem na rtech. Někdo by jim měl zakázat vypadat tak dobře. A rovnou všem v téhle budově, aby mě v nejbližší době ideálně neodvezli.

„Jo?" pozvedla jsem obočí a čekala, co dalšího z něj vyleze.

„Chtěl bych se ještě jednou omluvit za Namjoona. A... Nechtěla bys k nám na snídani? Budu vařit klukům, tak by ses mohla přidat," poukázal na dveře svého dormu. Brada mi okamžitě klesla až k nohám. Jinovo vaření?! U svatého Hyuna! To je splněný sen! Zavrtěla jsem hlavou. Klidni ty army hormony, Ari! Nehodí se to!

„Proč já?" zeptala jsem se a snažila v duchu potlačit tu vřeštící fanynku, která měla potřebu vylítnout jako čertík z krabičky pokaždé, když jsem se ocitla v přítomnosti kteréhokoliv z BTS.

„Ber to jako omluvu," zasmál se, „za chování nás všech."

„Pokud vím, normálně nezvete army k vám do dormu." Co mi řekneš na tohle, milý zlatý?

„Jo... to máš pravdu."

„Takže? Proč já?" dožadovala jsem se nějaké smysluplné odpovědi, protože by mě vážně zajímalo, proč se mi najednou posledních pár měsíců lepí mí idolové na paty. Proč bych je u všech všudy měla zajímat zrovna já?!

„Já... Nemůžu mluvit i za ostatní, ale nejspíš se nás všech dotklo to, jak ses zachovala, když jsme se ocitli před tvými dveřmi. Chovala ses k nám normálně. Což byla... příjemná změna."

Pozvedla jsem obočí. To je všechno? A proto se na mě Namjoon naštval? Neběl by být spíš rád, že jsem před nimi nedávala najevo, jak moc bych chtěla řvát a objímat je? Co je jedna malá neškodná lež oproti tomuhle, no ne?

Zavrtěla jsem pomalu hlavou. „Promiň, Jine, ale čeká na mě Eun. Snad jindy."

„Můžete přijít klidně obě," vyhrkl a zasmál se. Tak hele... Já vím, že tvůj smích je nakažlivý, ale tohle opravdu není dobrý nápad.

„To, že se k vám chovám normálně já, neznamená, že to Eun-Jeong zvládne taky," smutně jsem se pousmála. „Pokud mě omluvíš, už opravdu musím." S těmito slovy jsem ho na chodbě opustila a rozhodla se nečekat na výtah a raději všech deset pater sejít po schodech. Bolavé nohy mi potom určitě poděkují.

Z budovy jsem raději vyšla bočním vchodem, abych na sebe zbytečně neupozorňovala, a rovnou zamířila do restaurace, kterou mi Minho doporučil. Zvenku vypadala... normálně. Bílou omítku doplňovaly vysoká okna v hnědém rámu, který ladil i se střechou. Nejednalo se o žádnou velkou restauraci, spíš o menší podnik, který podle všeho měl jen jedno patro.