Jedna z mnoha [BTS FF] - POZASTAVENO

22. kapitola

Kim Namjoon

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se opravdu odhodlal. Dokonce jsem musel poslouchat i Jinovy proslovy o tom, jak by se měl muž správně chovat. Natož ještě korejec. A to jsem si myslel, že na proslovy jsem tu mistr já. Úplně mi tím vyrazil dech.

Když přišel s nápadem, že by Ari k nám pozval na jídlo, zpočátku jsem neměl nic proti, ale potom mu to odkývali všichni až na Yoongiho a já si začal říkat, jestli je opravdu dobrý nápad ji pouštět po tom všem do našich životů znovu, když už jsme se jí tak pěkně zbavili. Obrazně řečeno. Sám bych si za své nedospělé chování jednu vrazil. No a možná právě proto jsem nakonec skončil před jejich dveřmi s kyticí v ruce. A připadal si jako ten největší idiot ze všech. Měl bych jít příkladem a místo toho se v poslední době chovám, jako kdyby mi bylo znovu deset.

Povzdechl jsem si a zaklepal. Ať už to mám za sebou.

Dlouho nikdo neotvíral. Málem jsem do toho červeného koberce vypálil očima díru, než jsem se konečně nadál a dveře se rozevřely. Nestála v nich však Ari, ale polonahý Minho s překvapeným výrazem. A já se musel tvářit nejspíš podobně vzhledem k tomu, jak jsme na sebe jen několik minut zírali a já mezitím hledal ta správná slova a snažil se nemyslet na to, proč se ten blb promenáduje po bytě bez trička, když s ním teď žijí dvě ženské.

„To je pro mě?" zeptal se jako první a já měl v tu chvíli chuť mu tu kytku omlátit o hlavu. Jak ho to může vůbec napadnout?! Ještě ke všemu po tom, jak dlouho se známe!

„Ne," odsekl jsem. „Je tam Ari?"

Přimhouřil oči. „Proč?"

„Chci se jí omluvit a dát jí tohle," zvedl jsem kytku do úrovně našich obličejů, aby ji náhodou nepřehlédl.

„Před chvílí odešla."

„Fakt?" podivil jsem se. Já měl za to, že mi Jin říkal, že ji potkal na chodbě... No... Zřejmě se zapomněl zmínit, jakým směrem vlastně šla. Povzdechl jsme si a ruku i s kytkou zase sklonil. „A řekneš jí aspoň, že jsem tu byl?"

„A proč jí to neřekneš sám? Pokud si dobře pamatuju, dopisovali jste si," založil ruce na hrudi a opřel se o futra dveří. To se vážně budeme vybavovat na chodbě?... Počkat! Jak sakra ví, že jsme si dopisovali?

„Jak-," zarazil jsem se. „Ahh... Já ti o tom vlastně říkal," plácl jsem se do čela.

„Co spolu vy dva máte?" zeptal se totálně mimo téma a kývl hlavou jako kdyby mě chtěl pošťouchnout k odpovědi. Co my dva spolu máme? To kdybych tak dokázal popsat...

„Nic," pokrčil jsem rameny a vzpomněl si na to, jak ji držel tehdy na chodbě za ruku. Přelo mi. „A i kdyby jo, tobě do toho nic není," zavrčel jsem.

„No, vzhledem k tomu, že je teď v ARISE, kde je duševní zdraví členů prioritou, tak bych řekl, že je."

„Jaké duševní zdraví? Co to meleš?!"

„Takže jsi jí v minulosti nijak neublížil?"

Uchechtl jsem se. Spíš naopak. „Ne? A jak o tom vůbec víš?"

„Mám své zdroje."

„Jo, já vlastně zapomněl, že ses celkem dlouho pohyboval kolem těch jejich kamarádek. Nemáš toho dolejzání za holkama už dost? Měl by ses připravovat na to, že po debutu nebude čas na takovéhle věci."

„Měl by ses uklidnit, Joone."

„Jsem naprosto klidný."

„To vidím. Každopádně... Klidně se s ní usmiř, ale pokud jí nějak ublížíš a naruší to fungování ARISE, nepřej si mě," poukázal na mě prstem. Odkdy se tak stará?

„Vždyť jste ještě nezačali ani fungovat," zamumlal jsem.

„Takže kvůli tomu můžeš Ari ubližovat, jak se ti zlíbí?" obořil se do mě. Tak to teda ne! Považuju se za hodně klidného člověka, ale proč pořád dokola opakuje, jak jsem jí ublížil, když jsem doslova nic neudělal?! Neměl bych být spíš já ten dotčený, že mi lhala?

„Já jí ale nijak neublížil!" neovládl jsem se.

„A to víš jak? Ptal ses jí? Napsal jsi jí po tom vůbec ještě?" Ne.

„Ty toho víš taky nějak podezřele moc," odvedl jsem konverzaci jinam.

„Znám jenom její verzi... Nebo aspoň to, co z Eun-Jeong vylezlo na tréninku."

„Lhala mi o tom, že není army."

„A?" pozvedl obočí. On mě snad chce opravdu vytočit.

„Lhala. A já lhaní nesnáším."

Protočil oči. „Bože, Joone, nedělej, že ty jsi nějaký svatoušek. A co má být na tom, že ti lhala? Neměl bys to snad brát jako poklonu, že se k tobě chovala jako k normálnímu člověku? Nedošlo ti třeba, že se tak chovala čistě ze slušnosti?"

„Proč si myslíš, že jsem za ní přišel, ty idiote," zamračil jsem se.

„Co já vím," rozhodil rukama. „Já ti do hlavy nevidím." Ještě aby jo. Našel by tam plno nehezkých věcí, za které se občas i já sám stydím, a kvůli kterým jsem v teď takové situaci.

„Mohla mi to aspoň říct potom," zamumlal jsem zklamaně. Vztek postupně odcházel. „Já už bych to nějak zpracoval."

„Tak, jako jsi to zpracoval posledně?"

Vydechl jsem. „Aspoň jí dej tohle," vrazil jsem mu do rukou kytici a potom se se zmatenýma myšlenkama vrátil zpátky do dormu. Neměl jsem náladu na jakýkoliv další rozhovor, takže jsem okamžitě zaplul do svého pokoje a úspěšně se tak vyhl všem zvědavým řečem o tom, jak to šlo a proč vypadám, jako kdyby mě někdo praštil pánví po hlavě. Fakt, že jsem Yoongiho opět zase nikde neviděl, jsem hodil za hlavu a prostě to zakončil myšlenkou, že bude určitě zase ve studiu.

Myslel jsem si, že už mám ve všem jasno. Že se omluvím a bude zase všechno v pohodě, ale Minho mě tak neskutečně naštval, že bude raději nejlepší, když jí hned psát nebudu. Ještě bych to celé pokazil víc, než to je.

~~~~~

Hyeon Ari

Den volna jsem využívala plnými doušky. Před chvílí jsme se vrátili s Minhem z restaurace, kupodivu nepronásledováni Euninými kecy o tom, jak moc nám to spolu sluší a proč vlastně jdeme stejnou cestou, nehledě na to, že Minho bydlel taky v BigHitu. To, že jsme bydleli v jednom dormu už Eun podle jeho slov vědět nemusela. Akorát by to vyvolalo nechtěné otázky a těm jsme se chtěli v momentální chvíli co nejvíc vyhnout. A pokud se ptáte, jak to dopadlo s tím úchvatným rozhovorem o Namjoonovi... Jednoduše nijak. Stála jsem před ním a zírala na něj tak dlouho, než to vzdal. Což mi připomíná, že bych to měla nejspíš praktikovat častěji, jestli to opravdu zabírá.

Opřela jsem se o kuchyňskou linku a hluboce vydechla. Už to jsou dva dny, kdy jsem nespala doma u sebe v bytě. Opravdu bych tam měla někdy zajet a své cennosti si posbírat a dovézt je sem. Když já ale auto nemám, Eun taky ne a stěhováky kvůli pár krabicím volat nechci. Sklopila jsem hlavu, zašátrala za sebou a nahmatala hrníček s hnědou tekutinou. Původně jsem zvažovala, jestli si fakt nemám udělat to kafe, ale jelikož se moje chuťové buňky nejspíš zbláznily a šílely po něčem sladkém, skončilo to u kakaa. To jsem nakonec musela udělat rovnou čtyřikrát, protože ani jeden z mých milovaných spolubydlících zřejmě neumí používat mikrovlnku, aby si ohřáli mlíko a potom ho promíchali s kakaovým práškem.

Zvedla jsem hrníček k ústům a už se chtěla napít, když mě vyrušilo cinknutí mobilu v mé kapse. Protočila jsem očima. On si mě vážně dovoluje někdo rušit v tuhle krásnou odpolední chvilku? Otočila jsem se k pultu, konečně se napila a volnou rukou mobil odemkla. Nové zprávy od dvou lidí. Pozvedla jsem obočí a oba postupně rozklikla.

Eun🌸
Potřebuju pomoc!
Hned!
Týká se to Yoongiho!

Joonie🐨
Můžeme si promluvit?

~~~~~

Berte to jako výplod za deštivého dne plného prokrastinace. Za Joonovo chování se omlouvám. Je mi jasné, že je v realitě o hodně klidnější typ. Snad se kapitolka líbila.