Jedna z mnoha [BTS FF] - POZASTAVENO

24. kapitola

Hyeon Ari

„Za ně se omlouvám, občas mají mozek spíš v kalhotách než tam, kde by měl být." Podržel mi dveře, abych mohla vejít. Prošla jsem opatrně kolem něj a pod jeho rukou se přikrčila, i když bych s mou výškou prošla úplně v pohodě. Dokonce i Jimin byl oproti mně celkem vysoký. No a teď si představte Namjoona s jeho 180 cm.

Zastavila jsem se u šedé pohovky s malými polštářky a prohlédla si i zbytek pokoje. Komu jinému se asi tak poštěstí být v pokoji svého idola, no ne? Vysoká okna z části zakrývaly šedé závěsy. U nich stál stůl se všelijakými vymoženostmi, takže jeho pokoj spíš připomínal takové druhé kapesní studio. Nebýt postele hned vedle, nad kterou měl hned několik poliček s knihami, figurkami Koyi a dalšími ozdobami, jež by klidně mohly být v nějakém muzeu, a ne tady u něj v pokoji, bych ani nepoznala, že jde opravdu o jeho pokoj a ne o studio.

„Doufám, že jsi nečekala něco jiného," zasmál se a přesunul se vedle mě, kde se okamžitě svalil na sedačku a pozoroval mě. Zajímalo by mě, co se mu honilo hlavou, protože já chtěla samou radostí akorát tak skákat do vzduchu. Byla jsem v dormu BTS a stála v pokoji Namjoona... Nejedna fanynka by za to upsala duši ďáblu. A já se zde dostala tak nějak náhodou. Fakt každou chvíli čekám, až sem naběhne nějaká gorila a odvede mě pryč.

„Vlastně... Ani ne," pousmála jsem se a posadila se vedle něj. Samozřejmě jsem mezi námi nechala úctyhodný prostor, abych se z něj ještě nesesypala a on byl v klidu. Fakt by mě totiž zajímalo, kde vzal tolik odvahy k tomu objetí. Z videí a koncertů mi přišel jako odtažitý typ, ale co já vlastně vím, že? Přece jenom je doma a nemusí se před kamerami stydět. Každý z nich může být úplně jiný, než na první pohled působí. Tak jako já.

Podívala jsem se na něj. Zamyšleně koukal na své ruce a nejspíš hledal ta správná slova, kterými začít. Sama bych nevěřila, že takový mozek jako on bude mít s tímhle vůbec někdy problém. Vždyť moje slovní zásoba byla určitě tak poloviční.

„Díky za ty květiny," nadhodila jsem upřímně. I když jsem nebyla zrovna doma, když je donesl, překvapily mě. A vlastně... líbily se mi.

Zvedl pohled, ve kterém šlo dost jasně vyčíst překvapení. Nakonec se přece ale jenom usmál a já mu úsměv oplatila.

„Omlouvám se," vyšlo z něj.

„Za co?"

„Za všechno?" podrbal se nervózně za krkem. Neměla bych být tady ta nervózní já? Přece jenom jsem obklopená chlapy. A mými idoly.

„To je dost nekonkrétní," ušklíbla jsem se. Hoď se do pohody Joone, já nekoušu.

„Za to, jak jsem odešel a potom i to na chodbě. Přehnal jsem to."

„Možná trochu jo."

Polkl. „Ta zloba neměla být mířená na tebe. Jenom mě Minho naštval."

„Čím?" naklonila jsem hlavu. Jasně...po těch pár dnech, co Minha znám, bych ho taky nejraději občas praštila pánví po hlavě, ale že naštval Namjoona? A až tak moc, že se i on dokázal takhle projevit? Rozhodně mě tím překvapil, co si budeme.

„To je jedno. Je to blbost," uchechtl se. „Jedna věc mě ale zajímá," odmlčel se. „Proč jste tenkrát předstíraly, že nás neznáte?"

Kousla jsem se do rtu a schovala si ruce do delšího rukávu svetru. Čekala jsem, kdy se na tohle některý z nich zeptá. „Nebylo to tak, že bychom to plánovaly, jenom... Asi nám přišlo lepší být k vám prostě normální, a ne hned všude vytrubovat, kdo jste a jak moc vás milujeme."