Jedna z mnoha [BTS FF] - POZASTAVENO

23. kapitola

Hyeon Ari

„No to si děláš prdel," vydechla jsem do hrníčku. Nevěděla jsem, komu se věnovat dřív. Eun měla očividně zase nějakou krizi, což bylo na jednu stranu možná i dobře, aspoň jsem v tom nelítala až po uši jenom já a sama si taky mohla sežrat to, co si nadrobila. Na druhou stranu... sbohem posvátný klide. No a k Namjoonovi... Zírala jsem na zprávu pěkně dlouho na to, aby se Iseul zvedla z gauče a přišla zkontrolovat, jestli vůbec dýchám, protože moje zaskočení mi nejspíš pozastavilo veškeré životní funkce.

Zamávala mi před obličejem, ale když to se mnou ani nehlo, naklonila se, aby na mobil taky viděla a hvízdla. Zamrkala jsem a sežehla ji pohledem.

„Udělej nám všem tu laskavost a sejdi se s ním. V poslední době je fakt k nevydržení. Vážně se ještě divím, že s ním ta banda idiotů pořád bydlí. Já už bych ho být jimi vykopla na chodbu," uchechtla se a zaparkovala na nejbližší barové stoličce. Přehodila si nohu před nohu a opřela se o pult. Nejspíš čekala na mou reakci.

„A co mu mám asi tak říct?" zeptala jsem se.

Iseul pokrčila rameny. „To on si chce promluvit, tak ho nech povídat."

A umřít studem, vztekem a bůhví čím vším ještě můžu předtím nebo až potom? Protočila jsem očima, lokla si kakaa, položila mobil na pult a sedla si vedle mé spolubydlící. Přisunula jsem druhý hrníček s voňavou tekutinou k ní.

„Díky," zamumlala.

„Není za co." Pohledem jsem vyhledala obrazovku mobilu a natáhla k ní prst, který jsem po chvíli zastavila těsně nad ní. Byla jsem na něj naštvaná a možná i trochu ublížená z toho, jak tehdy prostě jenom odešel. Sama jsem nevěděla, proč jsem z toho ty pocity měla... Vždyť to byl jenom kluk, kterého jsem obdivovala a podporovala několik let... Ale neznala jsem ho a on neznal ani mě. Nemělo by mě to vůbec trápit. Taky co jsem čekala, že? Že nakonec skončím s jedním z nich? Nebuď blbá, Ari!

„Už mu odepíšeš, nebo to mám udělat za tebe?" pošťouchla mě Iseul. Promiň, Eun, ale tohle si pro jednou musím vyřídit dřív. Taky jsem musela začít být jednou sobecká a myslet sama na sebe, a ne pořád dávat přednost ostatním. Zhluboka jsem se nadechla a rychle naťukala odpověď.

Joonie🐨
Můžeme si promluvit?

Ari🐼
Dobře.

Kopla jsem do sebe i zbytek kakaa a mrkla na vázu s kyticí květin, kterou tady nechal. Minho mi ji ani nemusel předávat, abych z té jeho otázky v restauraci nepochopila, že byla od Namjoona pro mě. Zavrtěla jsem hlavou a nechala odplout myšlenky plné bláhové naděje pryč.

„Jestli se do hodiny nevrátím, volej záchranku," houkla jsem po Iseul, která mi odsalutovala, a potom jsem opustila byt. Co na tom, že jsem na sobě měla pořád to samé, jako ráno. Kraťasy s tílkem, na které jsem hodila ještě svetr, zatím nikoho nezabily... Nebo jo?

~~~~~

Zaklepala jsem na dveře a čekala. Už jsem chtěla klepat znovu, když se rozrazily a já jsem nestihla ani zaregistrovat daného člověka a už jsem skončila v jeho náručí. Ať už to byl kdokoliv, zrudla jsem jako rajče, protože kdo by taky nezrudl při tak těsném kontaktu s jedním z BTS, že?

„Ugh," vydechla jsem překvapeně do jeho ramene.

„Hele! Když jsem ti řekl, že máš jít otevřít a přivítat ji s otevřenou náručí, nemyslel jsem to doslovně!" Zaslechla jsem Jinův hlas následovaný pochechtáváním zbytku obecenstva.

Začala jsem se různě kroutit, abych z pevného, ale hřejivého, sevření unikla. Dotyčný mě ale hned zastavil. „Ještě chvilku, prosím." Ucítila jsem jeho dech ve vlasech. Namjoon... Nevědomky jsem studem zabořila obličej ještě víc do jeho mikiny, což si nejspíš vyložil tak nějak po svém, protože mě ještě pevněji objal. Ať je tohle sen. Ať je tohle sen. Protože jinak se asi sesypu blahem... A... Jo... Můj mozek nejspíš právě vypověděl službu. Pěkný Namjoone. Díky moc.

„Ať nám ji neumačkáš," zasmál se za jeho zády Jimin a v momentě, kdy Namjoonovo objetí povolilo, sevřela mě kolem zápěstí drobnější ruka a odtrhla mě od mého zdroje tepla. Poplašeně jsem se na Jimina podívala. Iseul, volej záchranku! Hned! Umíval se na mě tak moc, až se mu oči změnily do dvou tenoučkých měsíčků, kterými mě dokázal úspěšně znehybnit. Měla jsem co dělat, abych se nepropadla do země. Ať už kvůli Jiminovi nebo Namjoonovi, který stál poměrně dost blízko na to, že mě ještě před nedávnem nemohl ani cítit.

„Nevypustila už duši?" zeptal se Hobi. Ano vypustila. Pěkný odhad.

„J-já..." zvedla jsem ruku, abych něco namítla, ale v ten moment mě za ni chytil Jin a postrčil mě od nich dost daleko na to, abych se mohla nadechnout a nějak zprovoznit mozek... Samozřejmě on mě na rozdíl od nich pustil okamžitě. Hned bych to zlatíčko objala, kdybych nebyla naměkko z každého z nich.

„Vždyť je z vás úplně mimo," okomentoval situaci právě přicházející Yoongi a na každého z nich se mírně zamračil. Potom koukl na mě a kývl ke gauči. „Raději si sedni nebo se budou brzo přetahovat o to, kdo z nich tě bude chytat až sebou sekneš." Usmál se.

Počkat... On se usmál?! Co? Zamrkala jsem. To už byl ale na cestě bytem nejspíš do svého pokoje. Určitě se mi to zdálo.

„Nechceš něco k pití?" zeptal se po chvíli Jin.

„Ne, děkuju," pípla jsem a zamířila ke gauči, kde jsem se schoulila na úplném kraji a dělala, že jsem součást sedačky. Nejspíš mi to moc nevyšlo, protože se ke mně nahrnul Tae s Hobim a Jungkookem a začali vyzvídat.

„Proč jsi přišla?" Kéž bych na tuhle otázku znala nějakou normální odpověď.

„J-já..."

„Přišla za mnou," promluvil mi za zády Namjoon. Sevřela jsem lem svetru ještě pevněji a zaryla do heboučké látky nehty.

„Proč by někdo chodil za tebou? Navíc holka?" pozvedl obočí Tae. Já jsem jeho poznámku raději ignorovala, ale podle toho, jak rychle sklapnul, musel ho Namjoon za mnou nejspíš pořádně vraždit pohledem. Chudák Tae.

„Nepromluvíme si raději u mě v pokoji?" naklonil se ke mně a zašeptal u mého ucha. Opravdu lituju, že jsem ho třeba rovnou nepraštila, jak moc jsem nadskočila leknutím.

„Tak to v žádném případě, mladej! Ještě tam budete něco vyvádět a já potom malé Namjoony odmítám vychovávat!" ozval se Jin a už si to k nám mířil s vařečkou. Nejspíš se zrovna pustil do přípravy nějaké jeho dobroty. Nad jeho poznámkou jsem se musela uchechtnout. Ať už mi bylo jakkoliv, tohle by mě zaručeně rozesmálo. Dokonalý máma materiál.

„Nic z toho nemám v plánu, jenom nechci, abyste nás, vy volové, poslouchali." Narovnal se. Očividně si každý z nich myslel svoje, protože se akorát začali tupě tlemit, až jsem opravdu vstala a naznačila Namjoonovi, ať jdeme.

A on šel.

A já za ním.

Přímo do jámy lvové.

~~~~~

Omlouvám se za lehce opožděnou kapitolku. Snad se líbí 😏