We Must Be More Than Best Friends

9.- Rain

Pov: Y/n

Seděli jsme vedle sebe, kochali se krajinou a povídali si. Hodně jsem se o něj dozvěděla. Že je napůl řek, což vyplývá, že umí řecky, jezdí na skatu, umí hrát na bicí a spoustu dalších věcí. I o Clayovi jsem se dozvěděla něco málo, například, že má menší kapelu, kde vystupuje jako zpěvák a kytarista, doprovází ho Nick na bicí a nějaký baskytarista George, což nevím, co je zač. Má i řidičák a motorku- blázen.
,,Máš nějaké sny?" zeptal se mě Nick, když naše konverzace o jeho kočce skončila.
,,Sny?" zarazila jsem se nad otázkou a koukla se na Nicka. Ten jeho pohled, nedokážu to popsat, ve všech úhlů vypadá normálně, hezky.
,,Jo... Sny nebo něco, co chceš v životě udělat." vysvětlil otázku, ikdyž nemusel.
,,Asi... Normální život." odpověděla jsem mu. Koukal se celkem vyděšeně a zmateně. Jenom nad jeho výrazem jsem se pousmála.
,,Připadá ti, že můj život je normální? Táta utekl od nás, porucha příjmu potravy, sexuální obtěžování, máma odešla a já málem s ní a pak ty." Snažila jsem se na něj usmát, ale měla jsem slzy na krajíčku. Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a vítr mi začal foukat do obličeje. Což mi pomohlo se vymluvit, že mi jen slzácej oči z větru. Cítila jsem dotek na rameni, kterého jsem se lekla. Poté mě objal silně Nick a já jsem mu objetí také oplatila. Tak tento pocit miluju, miluju, že teď mě nic nehrozí a cítím se v komfortní zóně.
,,Promiň mi to..." řekl a já jsem jen zakývala hlavou, že je vše v pohodě. Nedávám mu to za vinu, však to nevěděl.
,,Neomlouvej se! Já vím, že si to nevěděl." oddálila jsem se od něj trochu dál a usmála se. Teď to byl ten upřímný úsměv. Úsměv mi také oplatil a moje oči sklouzly na jeho rty. Byly dokonalé, nejkrásnější červený octín barvy, plné a úžasné. Hned jsem se koukla jiným směrem a přerušila naše objetí. Nejtrapnější moment toto.
,,Promiň..." zamumlala a oba dva jsme se jen tomu pousmáli.
Slunce už zapadlo za horizonz a oblaha byla v barvách červený, žlutý a oranžový a já jsem se ptala Nick na všechny možný otázky. Na chvíli se Nick zarazil a rozhlédl se kolem sebe. Vypadal, jako kdyby něco hledal nebo ho něco vyrušilo.
,,Stalo se něco?" zeptala jsem se a snažila se něco zajímavého zahlédnout stejným směrem jako on. Jen zavrtěl hlavou, žádný zvuk či stén nezazněl. Možná je smutný nebo možná zklamaný, že nejsem dostatečně dobrá na něj. Po myšlence jsem dostala tu nejhorší myšlenku: Jestli o něm, takto mluvím, tak líbí se mi? Nemůže se mi hned líbit, znám ho teprve jen jeden den! Ale, zase se říka: ,,Láska na první pohled." Ne, to je blbost. Na myšlenky jsem se snažila nemyslet a zkusit se vrátit zpět do reality.
,,Není ti zima?" optal se a s úsměvem se na mě podíval. Teď mě lehce děsil, že z ničeho nic je mimo a pak je úplně v pohodě. Usmála jsem se na něj, kvůli tomu, že má o mě starost.
,,Není, tobě?"optala jsem se ho taky a opřela si hlavu o rameno. Jeho rysy, mohla bych se celý dny koukat jak vypadá. Jeho gesta, když mluví nebo když se směje, tak se mu na obličeji vykreslí dolíčky. Nick je zvláštní, celý záhadný. Tak záhadný, až je jeho charakter dokonalý. Nick jen zavrtěl hlavou nad mou odpovědí a zas se usmál. Ten jeho úsměv, ty jeho ďolíčky, on je snad anděl. Koukali jsme se z očí do očí, nic jsme si neříkali, možná by to byla škoda slov. V jednu chvíli jsem se úplně zarazila. Byli jsme tady jen my dva. Kam se všichni poděli? Děti, které si hrály na pláži, tak se jejich smíchy vytratily. Ptáci, ptáci přestali zpívat. Najednou bylo strašný ticho. Nebylo to takový to ticho, u kterého si odpočinete, tohle bylo nepřijemný. Lehce jsem se zamračila a ohlédla se kolem sebe.
,,Slyšíš to?" zeptala jsem se Nicka a koukala se na prázdnou pláž. Cítila jsem, jak se na mě Nick dívá zmateně.
,,Co?" zeptal se a já jsem se na něj zas podívala.
,,To ticho, kam se všichni vytratili?" odpoveděla jsem mu a Nick přikývl.
,,Máš pravdu, však ještě tu před chvilkou byli." připomenul a přisednul blíže. Letmý pohled jsem zachytila, který mě donutil se usmát. Pomalu jsem se o jeho rameno opřela hlavu, koukla jsem na něj a ve stejnou chvíli se usmáli, následovně si opřel jeho hlavu o mou.
,,Zvláštní, jak se dva lidi můžou mít rádi, ikdyž se znají jen jeden den." Cože řekl?! Bože! Co mám prosím dělat?! Má mě taky rád jako já jeho!
,,Ty jseš jak má mladší sestra." Vykulila jsem oči a snažila se nějak pochopit zdělenou informaci. Friendzone. Co si vlastně představuji, že s ním hned budu po jednom dni? Snad před hoďkou jsme si řekli jak se jmenujeme. Jen kámoši jsme.

Už mi bylo chladno, když jasnou oblohu vyměnila tmavá a černá obloha. Naskočila mi husí kůže a Nick si toho všimnul.
,,Je ti zima?" zeptal se a zvedl hlavu. Zahřmělo se. V tu chvíli jsme oba zpozornili, koukali jsme oba dva na oblohu a čekali, kdy první kapky spadnou z temné dna, v tomto případu spíše z temného vrchu. Nick si šáhl na čelo a hned potom udělal tah ze strany na stranu. Tomu jsem se pousmála a hned na mě spadla kapka, ale na rty. Koukli jsme na sebe, usmívali jsme se jak blbci- jen kvůli dešti.
,,Asi půjdeme?" řečnickou otázkou se zeptal a déšť byl prudčí. Oba dva jsme rychle vstali a rychlým krokem jsme šli k bráně, která byla v plotě. Každým naším krokem, byl déšť silnější. Podívala jsem se na Nicka, které mu stékaly kapičky po nose. Musela jsem se na něj usmát, jak vypadá vždy dokonale. Došli jsme k díře a já jsem šla tentokrát jako první, ale Nick mě hned následoval. Oba dva jsme opět vstali a podívali se na sebe. Teď jeho oči vynikly ještě více. Další hřmění, to nás oba dva přerušilo. S dalším hřměním přišel i silnější déšť, co už snad nebylo možné. Už jsme byli mokrý až na kost. Moment! Ne! Bílé tričko! Hned jsem se koukla na sebe a bylo to v háji. Skřížila jsem ruce na prsou, ale to se nějak nepomohlo, to spíš Nick přinutilo se podívat.
,,Promiň! Já jsem jen nevěděl, co se stalo!" řekl a a hned se otočil.
,,Nevadí, budeme dělat, že se nic nestalo." řekla jsem mu a chytla za paži, aby se mohl otočit. Koukal se jenom za mě, každému klukovi by to dělalo problém, pravděpodobně. Luskla jsem prstama před jeho obličejem, aby se vrátil do reality. Jeho oči sklouzly hned na mojí hruď a pak zas do mých očí. Dělala jsem, že jsem to neviděla.
,,Půjdeme?" zeptala jsem se ho a on jen přikývl. Déšť byl velice prudký, ale moc se mi to líbilo. Jak v každé knížce je, že si ten pár zatancují v dešti a dají si pusu. Podívala jsem se na Nick a hned jsem si nás představovala, ten pocit by byl nádherný. Chytit ho za jeho široké rameno, druhou ruku bych s ním měla propletenou. On by si mě přidržoval kolem pasu, byli by jsme u sebe blízko a jen čekali, kdo vyplní mezeru a tím by se naše rty dotkly.
,,Poběžíme?" zeptal se Nick a já jsem zas věnovala pozornost tomuto světu. S neutrálním obličejem jsem jen přikývla. Oba dva jsme se rozeběhli, Nick byl o něco pomalejší, což chápu, že skoro 8 let nedělal závodně atletiku. Chytla jsem ho za ruku, aby se mnou srovnával často krok. Podle dotyku byla jeho ruka obrovská oproti te mé. Měl pevný stisk, takže jsme se nemohli pustit. Teď by bylo dokonalé, kdyby jsem uklouzla a spadla bych na zem a Nick na mě. Běžela jsem pořád rovně, nebrala jsem ohled na Nicka, jestli může pořád běžet nebo ne. Prostě déšť mi dával takový dobrý adrenalin, že jsem na vše zapomněla. Miluju, jak běžím a pode mnou se rozprští malinké louže vody, miluju, jak mi déšt bubnuje do obličeje, miluju, jak každičká kapička je tak jemná. Miluju déšť. Nick mě rychle zatáhnul za ruku a já jsem se lekla. Málem jsem spadla na něj setrvačností, ale to jsem naštěstí ustála.
,,Běžíš moc rychle." řekl zadýchaně a já jsem si dala pramínek vlasů za ucho.
,,A ještě jiným směrem." dodal a já jsem zpozornila. Měl pravdu, už jsem to poznávala. Oba dva jsme se nad tím usmáli. Po krátce pauze jsme začali běžet domů.