Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola první

Novinovým stránkám na stole dominoval titulek: NEJMLADŠÍ SYN WALSH HANEYŮ SE PORVAL V BARU, ZRANIL TŘI ALFY

Annabeth se nerozčilovala. Když ji ovládla nepříčetnost, chovala se nesnesitelně. Její manžel se většinou klidil z cesty, nebo ji poradil, aby si vyšla na procházku. Před lety se však naučila chodit na jediné místo, kde neměla zakázáno kouřit za podmínky, že bude trávit čas venku. Léto se tetelilo na volné rostoucí traviny, ale hlavně smažilo její čelo. Mračila se proti paprskům, filtrovala zlost a naslouchala ptactvu.

Kousek od ní seděl bratranec. Ačkoliv připomínal spícího, věděla, že vnímá a přemýšlí o tom, co se od ní dozvěděl.

„Proč? Co má za problém?" nevydržela ticho.

Bělovlasý muž se opřel hlavou o opěrku. „Myslíš, že si uvědomuje, co dělá?"

„Ne."

„Vskutku. Nikdo z nás to neví. Každý něco tušíme, ale nemáme odvahu se ho zeptat."

„Ničí tím ale rodinnou pověst," protestovala. „Nemůžeš něco udělat? Já nevím, pozvat ho na kávu a promluvit si s ním?"

„Mladí neposlouchají, Annabeth."

Tebe poslouchá každý, pomyslela si. Zapálila si třetí cigaretu. Závidím tvojí větvi a vždycky jsem dělala vše proto, abych stála vedle vás. Teď jsem akorát naštvaná a zklamaná. Zatracený Luca. Frustrovaně si vjela do vlasů a s cigaretou mezi rty zafuněla.

„Tak bych si chtěla zanadávat."

„Zkus to do větru, možná ti odpoví."

Natočila k němu hlavu a zatvářila se otráveně. Kéž by... dokázal spatřit svět. Usmál by se jejímu výrazu? Řekl by: „Neškareď se, svítí slunce"? Do srdce se zabodla jehla a její jed obklopil celé Annabethino tělo.

„Tenhle pach znám," zvedl nos. „Obklopí mě vždy, když Matka uvidí moje skelné oči. Nedělej to, prosím."

Bolí to i mě. Kousla se do rtu a zavřela prudce oči. „Já s Lucem nevycházím, Royi. Jsi jediný, kdo... koho bude poslouchat."

Světlovlasý štíhlý muž se postavil a nabídl tvář paprskům. Víčka měl skleslá a výraz nečitelný. Lícní kosti se pohnuly, když řekl: „Nemůžu za ním chodit věčně. Nemá to rád. Právě teď sedí ve svém bytě a uvažuje, kdo za ním přijde, aby mu vyčistil žaludek. Někdy musí být člověk sám, aby nejlépe pochopil, co udělal špatně. Druzí za něj nemohou posuzovat."

„Grey po lidech začne skoro střílet. A výzvědy od rodičů taky nejsou dobrý nápad. Jsi jediný, koho bere vážně."

„Proč si bereš břemena rodiny, Annabeth? Byli jsme vychováni, abychom se o sebe dokázali postarat bez toho, aby utrpělo jméno. Copak tu děláš?"

Chci stát vedle vás. Závidím vám. Chci vám být blíž, být vaší sestrou. Není to dětinské? Naivní? Nehraju si ale právě na matku?

„Kdykoliv vidím jméno Walsh Haney v novinách, udělá se mi špatně. Je to jako kdybychom byli terčem nějakého velkého honu. Všichni vidí a slyší. Lišky i vlci. Najednou... se staneme tak malými."

Chvíli mlčel. „Myslíš, že jsme slabí?"

Vyplašeně zamrkala a dívala se do tváře muže, který už nikdy neuvidí nic víc než tmu. Slyšela, na co ve skutečnosti ptal: Myslíš, že jsem slabý? Ne. Takhle to nemyslela. Omlouvám se, Royi. Takhle to... Dokázala jen ubližovat, proto se raději rodinných sešlostí vyhýbala. Protože dokázala vždy udeřit tam, kde se jiní cítí raněni. Nedělala to schválně, jen její spící povaha, vlčice uvnitř ní, byla hladová a závistivá. Chtěla všem ublížit za to, jak trpěla sama, na svou větev se spolehnout nemohla. Ale teta Luciana, bratranci Roy i Grey - oni ji podrželi.