Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola desátá

Objednával si jídla, která znal ještě před oslepnutím. Především na veřejnosti. Nesměl si dovolit ukázat pocity paniky nebo studu, když přijde na „lámání chleba". Ve vzduchu se vznášel opar různých vůní; od grilované zeleniny po všechny druhy masa naložené ve směsici různorodých bylin, vábivého koření... teď někdo přinesl hranolky, čerstvé a voňavé.

Všechno to cítil. Seděl opodál, v blízkosti hostiny, slyšel chaotické rušno hlasů, příliš mnoho útoků na jeho smysly, ale než se stačila ukázat na jeho čele vráska, zaslechl Melissin zvučný tón. Představil si za ním úsměv.

Přisunula si k židli, opotřebované nožky dřely podlahu, a posadila se blízko něj.

„Když se tak dokážeš usmát, znamená to, že jsi porazila své démony?" pousmál se s bradou zvednutou k nebi nebo taky možná k přístřešku. Nedokázal si tohle místo představit, ani název společnosti, zjevně známá přenosnou kuchyní, mu nic neříkal, takže jeho vizuální zrak byl prázdný.

„Člověk udělá nejlépe, když se před nimi dokáže usmát," pověděla Melissa.

„Učiněná provokace pro potěchu těla i duše," okomentoval Roy.

„Zároveň si myslím, že boj s démony nikdy neskončí, protože jak by potom člověk vyhledával cílové pásky bez přítomnosti vnitřních chmur?"

Položila zajímavou otázku. A Roy ji poctí taktéž zajímavým dotazem: „Jak se žije člověku bez temných mraků, který žije v bouři?"

Pootevřela ústa, zaslechl jemné lupnutí. „Najde způsob, jak mraky zkrotit a plavat po proudu, dokud nespatří jasné nebe."

Roy pyšně povytáhl koutek úst. „Autor Odvážných bouřeplavců ti dal zabrat?"

Aura lítosti. „Nečetla jsem ji. Jak jste jednou řekl, člověk musí k jednotlivým tématům dospět, aby pochopil, co tím chtěl autor sdělit."

„Dospěla jsi, Melisso."

Mladá žena vydechla. Překvapením. Vnitřní pýchou. Následnou lítostí, že těm emocím dovolila vyjít na povrch. Jak si pamatoval, jistě mírně sklopila bradu k zemi, maličko jí zrůžověl nos a nervozitou si zakasala pramen vlasů za ucho.

„Nestyď se," pohnul rameny, aby ulevil napjatým svalům. „Emoce jsou nejkrásnější symbolikou pro světovou mobilitu. Uděláš-li krok, pohneš s celým světem."

Najednou by byl vděčný, kdyby spatřil její tvář. Chtěl by ji pochválit oblečení s účesem, i přestože věděl, že vždy, kamkoliv přišla, byla středem pozornosti. Naopak ji znal i z úhlu, aby věděl, že jí přemíra pohledů dokáže vyvést z rovnováhy. Kdyby spatřil její celou osobnost, mohl by ji pochválit. O to upřímněji povědět, jak si dnes vedla skvěle.

Žij s tím, co máš. Není většího daru než toho, že máš život, kterým můžeš proplouvat. Myšlenka, co vše ti zbývá, je destrukční. Prostě žij.

Naklonil hlavu na stranu, k místu, kde seděla. Ucítil závan vánku a obrnil se; dokonce i před jejím laskavým dotekem. Pod brýlemi přivřel víčka.

„Emoce jsou sice něčím krásným, ale přesto mohou druhé ranit víc než samotná slova."

Druhou rukou sáhl po její dlani. Zprvu se dotýkal stolu, než se probudil vjem prostorového vidění a představivosti, kde má položenou svou druhou ruku.

„Hádám, že jsi přemýšlela, jak se přede mnou tvářit."

„A kdo by...?" nadechla se, tón vyprávěl o jejích zjevných myšlenkách, kterými se zřejmě trápila, protože netušila, jak by mohla dle etikety reagovat. Jak nikoho neurazit. Jak nikoho nezničit nedbalým jednáním. Jak neodhalit slabinu, kterou se člověk snaží chránit.