Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola sedmá

Nestíhal.

Létal po bytě jako závodní kůň, hledal kravatu, kšandy (ty nenašel) a především gel na vlasy. Oholil se včera, ale dnes, jak se na sebe podíval, to může absolvovat znovu.

„A co lak na vlasy?" navrhla Jannetina tvář na displeji, opřený o zrcadlo v koupelně.

Sklonil se a přehraboval se v přípravcích. „Dobrej nápad. A teď přemýšlím, že nevím, kde mám brýle!"

„Panebože, Samueli, tobě by v té koupelně měl někdo udělat inventuru."

„Spíš v ložniční skříni."

„Nasaď úsměv a uklidni se, chlape."

Včera měl trochu problém. Po dlouhé době se probudila jeho druhá stránka, která většinou spinká někde v lučních peřinkách a o svět kolem se nezajímá. Obvykle ho to tolik nevykolejí. Jenže liščí alter ego bylo drzé, divoké a nabuzené jako při energy drink párty a Samuel nevěděl, co to způsobilo. Vždy se mu zdálo, že má v sobě najednou hormony na rozdávání.

Usnul ve tři ráno.

To taky nebývá časté. Sakra že ne!

„A co léky?"

„Vůbec," odmítl. „Je to jen výkyv. Většinou se to stane, když má můj vnitřní vlk pocit, že potřebuju emocionálně nabít. Cloumá to se mnou jako při ženský menstruaci."

„Ou. Úplně nevím, co ti poradit. Jsi totiž první člověk, co znám, který má v sobě vlka i lišku. A teď jsi v pohodě?"

„Jo. Jen nemůžu najít kartáček na zuby."

„Proč hledáš brýle a kartáček, když máš hledat lak?" zeptala se s nevěřícností. „Proboha, Same! Jestli zastavím u tvého bytu a ty nebudeš čekat..."

„Koupíš mi kávu? Asi nestíhám."

„Nezapomeň si tři věci: vizitku, fotoaparát a svou hlavu. Díky." Dodatek: Opovaž se udělat mi ostudu, chlape.

Převrátil skříňku pod umyvadlem vzhůru nohama a lak nikde. Ani gel, když už byl u toho.

Kde jsem ho naposledy viděl? Kdy jsem ho použil posledně? Na chodbě. Tam stálo taky zrcadlo jak kráva, v němž se mohl upravit.

Normálně si chystá věci dopředu, aby nemusel zmatkovat (jako teď). Jenže včerejšek s ním vypekl – ležel na gauči, hleděl na svět liščíma očima a nebyl ničeho schopen, protože kdyby se pohnul, vyběhl by na nejbližší louku a uspořádal by soukromou párty na čtyřech nožkách.

Zabručel si pod nos na účet prokleté genetiky. Neopovážil se jen pomyslet na to, proč se liška probudila, když je v popředí vlk.

Nalakoval si vlasy u botníku, zkontroloval hodiny a zděsil se.

„Panebože. Musím se uklidnit. Jinak budu páchnout." Čichl si k podpaží a vstřebával pachové informace.

Po lišce ani stopy. Díky bohu.

Potřeboval kávu. Věřil Jannet, že ho nezradí. Normálně jezdívá dědovým starým jeepem s přelakovanou korbou, ale ten si hověl v servisu. Musel tentokrát poprosit Jannet, aby Samuela vyzvedla, jenže to se mu nelíbilo – kvůli hudbě, kterou poslouchala, a parfému, který mu otupil čich.

Přehodil si tašku s technikou přes rameno, navoněl se a...

„Boty." Zaúpěl. „Ale no tak, co je dneska?"

Nedostatek kofeinu, určitě. Probudil se o půl hodiny později a to díky telefonátu od Jannet, která snad věděla, že zaspal. O víkendech spal do devíti hodin, když neměl práci, takže si jeho mozeček evidentně myslel, že nic v kalendáři nemá. (V duchu výhružně René zvedal prst). Ha, a to poslední dva dny jen četl články a studoval historii nemocnice. Víte co, nemůžete jen tak přijít na velkou nominaci bez informací. Musíte se bavit s pořadateli, s velkými doktorskými esy, trochu komunikace, abyste zachytili náladu akce. Žádné „přijít a SÝR!". Ne ve společnosti lidí, jejichž plat by pokořil středověké krále.