Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola čtvrtá

Nůž je pokušení. Nové ostří tančilo, krájelo brambory jako rozpuštěné máslo, klouzalo, žádná síla, agresivita, jen jemnost.

Samuel kulil oči a hleděl na ladnost krájení. Tak ostrý nůž nedržel v ruce od doby, co se odstěhoval od dědy. Místo toho, aby pokračoval, studoval, jak ocel střídá barvy v závislosti na úhlu. Zasténal. Bože na nebi, tohle miloval. Sto chutí vzít fotoaparát a iluzionisticky zachytit klam železa, odhalit duhu, vyvolat emoce drsnosti i nádech úžasu.

„Chceš umřít hlady?"

Zkoprněl. Kdo to řekl?

Zvedl hlavu k televizi, ale tu měl ztlumenou. Reklama pro Hladové by byla pořádná střela. Podíval se na kuchyňskou linku a spatřil svůj telefon, na němž zářila dioda právě probíhajícího hovoru.

„Ty vždycky víš, co dělám, že?" povytáhl koutek s odfrknutím. „Nestojíš náhodou na balkoně? Nešpehuješ mě? Co já vím, třeba to děláš dvacet čtyři sedm."

„Vyrušil jsem tě z kreativních vod," vytušila osoba na druhé straně. „Napadlo mě to, kdyžs přestal krájet. Děláš u toho hroznej rámus, kámo. Myslel sem, že ses propích. Na to jsi profík, to ti říkám narovinu."

Z nějakého důvodu si vzpomněl na svoje mladé destrukční léta. Citron v čaji nesnášel, protože mu to ničilo zuby, takže ho napadlo zkusit pomeranč. Děda byl gurmán, tak se chtěl opičit a zkusit tím pádem něco nového, s čím by se mu mohl pochlubit. Půjčil si vykořisťovací nůž, vzal tlustý pomeranč, přidržel si ho a najednou ostří sjelo podél kůry, aniž by zanechala na pomeranči rýhu. Upřímně, krve jak z prasete – jizva a odumřelá citlivost na ukazováčku doteď.

„Díky za péči, vážně. Právě teď jsem se oficiálně bodl do srdíčka, protože nevěřím, že jsi tak starostlivej." Pleskl se po hrudi, aby to Take pořádně slyšel, a nahlas zalapal po dechu. Usmíval se od ucha k uchu, zatím tiše, dokud kamarád z dětství zareagoval.

„Mám jen hlad za tebe."

Samuel se rozesmál. „Běž do kantýny, třeba sbalíš tu kočku zrzavou."

Take byl jediný, kdo mu z mládí zůstal. Děda rád říkával: Jeden člověk je lepší než pět zablešených.

Na kůži mu začal schnout škrob. Zamrkal a s pohledem „aha, brambory" se pustil do krájení, aby měl vůbec dneska co jíst. Nachystal si bazalku, drcený kmín a majoránku. Nevěděl, co z toho všechno vznikne, ve velké míře spoléhal na intuici, takže házel na pánev vše, co se mu dostalo pod ruku. Někdy v momentě, kdy pokládal do rozpáleného oleje kostičky brambor, ho napadlo, že by bylo lepší, kdyby brambory nakrájel na plátky. Mnohem rychlejší. Dědo, vidíš to? Takhle Sam kazí gurmánskou etiketu.

„Ta holka je vůči flirtování imunní. Když už jsme u toho, tys nějakou někdy sbalil?"

Take si spíš z jeho orientace dělal legraci. Narazil však na lidi, kteří mu dávali rázně najevo, že se jim to nelíbí – tak s nimi přerušil kontakt. Neměl zapotřebí držet se těch, kteří neakceptují již dávno danou normu.

Snížil číselný stupeň na sklokeramické desce a pomalu míchal. „Pamatuješ si ze základky na tu, co nosila ty obří kulaté brýle? Tak tu. Pozval jsem ji do stánku s domácím gnocchi. Přiznala se mi, že je to něco jiného, protože druzí ji zvali jen na pizzu."

„Ta, co nosila obří kulaté brýle..." přemýšlel Take. „Ani nevíš, jak se jmenovala? Seš hroznej. Takže jsi ji sbalil na neobvyklý jídlo. No, co k tomu říct..."

Samuel se smál. „To není vše, to byl první krok k úspěchu. Pak jsme šli do letního kina na Spláchni, nebo breč. Komedií nikoho neurazíš, žádné Princezniny deníky nebo Nezvratný osud."