Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola třetí

I když přišel o možnost nahlédnout na rozvíjející se svět, naučil se ho vnímat jinak. Za pomocí roztříštěných představ byl schopen vidět, pomáhaly mu i vzpomínky, ale za největší oporu považoval své vnitřní zvíře. Vlk většinou spal se zavřenýma očima, vnímal však každý detail světa, který zmizel. Orientoval se v prostoru díky silnějším smyslům, kterým musel předat veškerou kontrolu.

V jistých případech se cítil nejistě. Nemohl však tuhle emoci dát najevo, protože by se vzápětí stal slabým. Nejistota bojovala se silnou dominancí. Dav ho instinktivně obcházel, za což byl vděčnější, protože nemusel reagovat na podněty navíc. Stačil by dotek od neznámého člověka, od černé tváře a černého světa, a vlk by se probudil.

Proto se nemohl vrátit ke svému starému životu.

Vlk v jeho nitru byl slepeckým psem; spojencem; podpůrnou jednotkou; mlčenlivým bojovníkem. Když před lety usedal do křesla v západní části města, kde ulice zpívají liškám na dobrou noc, uspal své nitro, aby lidé pocítili peřiny bezpečí a jistoty. Způsob, jakým alfové dokazovali postavení, odsunul stranou – pomyslel si o sobě, že je jen člověkem, který naslouchá, radí, chrání, zbytečně se nepoutá, ale zároveň pociťuje empatii. Spoustu pacientů prohlásilo: „Vypadá, jako by usnul, když poslouchá."

Ukrojil si vzpomínky a zabalil je do minulosti. Když se začal zrak zhoršovat, soustředil se jen na sluch – už tehdy nedokázal pacientům ukázat, že se stává slabším než oni. Dokud mohl pomoct druhým, nemoc tajil. Poslouchal se zavřenýma očima.

I nyní, když procházel náměstím, se ho zmocňovaly drobné nejistoty. Nedovolil si lidským emocím zvítězit, protože by to znamenalo, že vše, co v životě dělal, by bylo zbytečné. Naučil se nenechat ovlivňovat nevědomými manipulacemi svých pacientů, kteří ze svých těl vysílaly auru „pojďte se mnou do mé katastrofy, pane, doprovázet vás nebudu". Naučil se stát před hranicí mezi sebou a pacienty. Dotýkal se zla a bolesti, ale nepustil si je k sobě.

Objímal jen vnitřní dítka nemocných lidí, kteří lásku neměli možnost dostat. Plakali a ptali se: Proč já? Proč nemohu dostat lásku? Moje vnitřní dítě pláče (já), ale já ho neslyším (se neslyším).

Za svou kariéru si slíbil, že nepožádá jiného psychologa o radu. Vyhledal techniku, která ho vyléčí bez cizího objetí – ticho. Nyní se k tichu připojila tma. Propletená nit bolesti i výhod. Za léta praxe poznal, jak s bolestí bojovat, aniž by ji kdokoliv vycítil.

Skryl vše za černými slunečními brýlemi. Naprosto vše.

„Royi!" První přiběhla vůně, poté osoba. Splašeně oddechovala. „Promiň, omlouvám se, pokazilo se mi auto. Krám mizer–"

Podle zvuku si připlácla dlaň na ústa.

Tvářil se, že to neslyšel. „Nic se neděje, Annabeth. Proč si nekoupíš nové? Není to poprvé, co ti dělalo problémy."

„Kéž bys léčil auta," brblala. Pomalu se k němu přiblížila a dotkla se jeho lokte v tiché otázce, zda smí. Nabídl se jí. „Bylo by to jednodušší."

„Jsi první, kdo se nechce zbavit auta od tchýně."

„Zabila by mě, kdyby to zjistila! Jinak... jsi v pořádku?"

Když někdo zjistil, že se procházel městem sám, bez doprovodu, dostal strach, že někdo jeho slabosti využije. Pousmál se.

„Už jsem ti to vysvětloval. I když je tma, vidím."

Úžasný dar, zašeptala tak tiše, že to málem neslyšel. Sevřela mu ruku o to víc. „Používáš vlka, že?"

„Správně. Celý svět zesílí, zvuky, vůně, vibrace. To mi pomáhá v orientaci."