Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola druhá

„Proč já?"

Žena na něj vyvalila zrak. „Já ti právě nabídla kšeft, za který by si jiní nechali utrhnout ruce. A ty na mě hledíš jak osel z příkopu."

Hleděl na ni, skutečně. Ale kvůli něčemu jinému. Zalétl k jejím dlaním. „Tak dáš mi tu kávu, nebo ne?"

„Jasně, dej si." Podala mu hrnek a on se toužebně nadechl. Chystal se napít nápoje bohů, jeho snídaně...

„Asi jsem tam zapomněla dát cukr."

Vyprskl obsah tekutiny včas na linoleum, než si stihl potřísnit pracovní stůl.

Jannet se ušklíbla. „Asi jsem zapomněla dodat, že ta káva měla být pro mě? A možná, až řekneš, že máš skvělou sekretářku, která se stará o tvý portfolio, donesu ti tu tvoji. Bez našlehaného mléka. Tři cukry. Hm-hm."

Samuel Reichen položil hrnek na stůl, mnohem blíž k Jannet, aby si mohla neoslazenou močku vzít zpátky. Povzdechl si.

„Jako moje sekretářka bys–"

„Bych měla vědět, že fotíš do módního časopisu, hledáš sexy chlapy, nejlépe polonahé, a že akce jako ceremonie lékařů jsou moc nudné na to, aby ses jich účastnil. Já ti říkám: neboj, Lauren Eieen poznáš hned. Je to krásná ženská."

Pracovištěm létal hluk z Dominicova hrdla. Ten hlasitě projevoval názor, jak se společnost procentuálně mění z heterosexuální na homosexuální a „není to divný".

Masíroval si čelo. „Můžeš mu říct, ať zavře klapačku?"

Jannet vyběhla ze dveří a na Dominica zakřičela: „Sklapni, Dome, homofobové se kvůli tobě musí obracet v hrobě!"

Rozšířit si portfolio? Přemýšlel. Zároveň se ale tiše rozesmál při představě, jak se homofobové obrací v hrobě. Cukal s ním smích, přesto přemýšlel dál a nahlas.

„Nemocnice oslovila nás? A proč si teda nevybrala fotografa rovnou?"

Jannet našpulila rty, posadila se na krajíček béžové dřevotřísky a umělým cizím hlasem zkusila: „Jsme velká státní společnost, která nemá čas vybírat si, prostě nám někoho dejte. Někoho, kdo má kvalitní práce, je efektivní, dokáže zachytit atmosféru ceremoniálu. Vstup a občerstvení zdarma. Tady máte materiály, ať víte, kdo je prioritou celé akce. Děkujeme."

„Dokonalé, Jannet, dokonalé. Takže, k jádru věci, proč já?"

„Jsem dokonalá sekretářka a ctím svého velkého i malého šéfa." Samuel byl malý šéf. „To znamená, že dělám vše pro to, aby sis rozšířil fotografické pole."

„Vidělas někdy moje závěrečné práce?"

„Neobtěžoval jsi se ukázat je. Velký šéf to udělal za tebe."

Procítěně zaúpěl. „Stromy. To není adrenalin. Žádné emoce, akce, nudná perspektiva. Bylo to utrpení."

„Chceš říct, že sis už na střední užíval focení polonahých?" Kousla se do rtu, aby se nezačala smát.

S vážnou tváří, s úsměvem za rohem, řekl: „Ano, Jannet. Užíval. Byl jsem nejlepší v tom, co mě naplňovalo."

Oba zmlkli. A protože má dáma přednost, první vyprskla Jannet a nahlas se rozřehtala.

„Ale fakt, Same. Když procházím kolem našeho obchodu, lidi při tvých fotografiích slintají. Zachycuješ krásu lidskosti." Vzala se za srdce. „Přímo lékařská záležitost. Všichni budou Lauren Eieen milovat a uctívat jen díky tvýmu zobrazení."