Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola osmá

Upravit límeček. Uhladit sako. Připravit si úsměv.

„Ty jsi ten poslední, co si potřebuje trénovat úsměv."

„Za chyby se platí," poznamenal, když si na rameni rovnal převrácený popruh. Navíc jsem trochu nervózní. To se mi často nestává. Mám pocit, že mi místo vlka zírá z očí liška.

Ošil se, když se Jannet postavila na špičky a projela mu prsty nagelované vlasy.

„Nemel sebou tolik. Tohle byla maličkost, která ti právě napomohla k bezchybné dokonalosti."

Oba se narovnali. Nabídl jí rámě, Jannet si upravila mikádo a zamumlala cosi o tom, že na tohle se těšila ze všeho nejvíc. Pan Reichen, gentleman, no prosím. Někdy si připadal spíš pod vedením slečny Jannet Forquet. Ano; pokud se probudí Samuelova liščí stránka... ne, nepřipadá v úvahu. Ani na to nemysli, Reichene.

Vždy je zajímavé, že když se člověk objeví ve společnosti vysoce postavených a inteligentních lidí, má tendenci se adaptovat. Kolik jen lidí tu je falešně chytrých? Proto Samuel tyhle akce nemusel. Měl dojem, že se tu všichni předhánějí jako na karnevalovém plese. Kdopak z nás má lepší masku? ptají se tváře bez škrabošek. Masky jsou nahrazeny žlutýma očima a intenzivním pachem.

A tohle je karneval. A teď, Same, ukaž svou profesionalitu.

Nikdy nedovolil vnitřnímu tlaku vybuchnout. Měl ho, cítil ten nápor stresu, který se ho chtěl dotknout, ale pokaždé se usmíval – všechny obavy byly rázem pryč. Jannet to obdivovala. Samuel jí pak řekl, že se z takových akcí dlouho léčí, protože se mu „vybily baterky". Lepší jsou salóny. Nebo studia. Tam člověk ocení i vtipy, kdežto tady je všechno jaksi... jiné.

Nadechl se. Sklonil bradu a zkontroloval, jestli jmenovka host: FOTOGRAF v plastu drží.

„Kovbojský klobouk je proti etiketě," poznamenala Jannet jen tak mimochodem.

Samuel pozvedl obočí. „Vsadil bych se, že kdyby sem Jeffrey přišel, nikdo by proti jeho klobouku nic neměl."

„Protože každý ví, že to patří k jeho image."

„Protože klobouk je moderní, Jannet. Nezaspávej dobu, brouku."

Prošli kolem pokladní, nechali se zapsat a mladá žena jim hned vysvětlila a ukázala, kam jít. Stánky s občerstvením by našli i podle čichu, ale řekněte profesionálům, aby se takových informací zdrželi. Řekněte pokladní, aby se přestala ptát „co si přejete?" a totéž řekněte doktorům. Bolí vás něco?

Bolí mě všechno. Oči. Proto se zbrojím úsměvem. U prvního stánku si koupil kávu.

Jannet přimhouřila oči. „Reichene. Dvě kávy za půl hodiny?"

Usmál se na šikovného baristu. „Nechci poslouchat Reného, že fotky stojí za starou bačkoru. Dnes půjdu za svoje kofeinové hranice, ale zítra ode mě zázraky neočekávej."

„Sebevrahu. Co když dostaneš infarkt? Má být dvacet devět stupňů."

„Pokud dostanu infarkt, Dominic hledá sekretářku."

Polovičně se usmál, když ho štípla. Odolal škubnout sebou, ale jen se víc narovnal a rozhlédl se. „Jsme ve společnosti, slečno Forquet. Ah, první host."

Přicházel Alarin Morues. Dětský doktor, který se podobně jako Samuel usmíval od ucha k uchu. Potřásl si s oběma rukou a zahájil konverzaci. Poslouchat Moruesa byl hřích – Samuel by se nyní rád stal dítětem, kterému by klepkal kladívkem o kolínko. Starý doktor měl velice příjemný hlas. Málokterý dětský doktor vypadá od prvního pohledu tak sympaticky.