Útočiště tmy a hvězd

1. Nitě útoku a obrany | kapitola devátá

V jeden okamžik si přál, aby se nemusel k Melisse přiblížit, na druhou stranu by ji moc rád jemně a symbolicky políbil na tvář. Držel si bezpečný odstup, ale přiblížil se, když se měli gratulující k objetím, která nejlépe vypadají zblízka. Žena se smála, děkovala a opětovala a přijímala formální doteky.

Někdy se podívala do davu a někoho hledala. Ale když se někdo přiblížil, věnovala se mu se vší energií. Hodné obdivu, protože fotograf cítil tíhu únavy.

Samuel úplně nedokázal říct, co ho tak zasáhlo. Možná, že když žena vyprávěla, viděl v některých situacích svou rodinu, která čelila diskriminaci. Zejména dědu to hodně poznamenalo. V hlavní roli se nacházel druh vlka a lišky, což v době, kdy se potkali, bylo nepřijatelné. Pronásledovaly je různé ošklivé historky, které se za nimi táhly až do současnosti. Pokud lidé sledovali v televizi Melissinu řeč, musela přijít nějaká reakce i od těch, kteří partnerství mezi vlkem a liškou nepodporovali. Doufal, někde vně, že si ty osoby sáhnou do srdce a uvědomí si chyby minulosti. Jak se musel děda cítit...

A jak se cítí teď, ten starouš?

Liško, liško, běž pryč, zazmatkoval v duchu. Hořely mu duhovky, cítil tlak v kostech a v hrudi. Párkrát se zhluboka nadechl. Ovšem neustoupil, nezakopl vzad, nemohl si přiznat... jak je unavený.

Teď se to opravdu hodí, zamumlal si pod nos. Vábil ho stres, úsměv přestal působit, spíše se stal jednou z věcí, která by se dala nazvat falešnou. Stal se překážkou. Po liščích emocí přichází nátlak, pak vyhoření — stejně jako na podobných akcích, když fotograf projeví moc aktivity. Všechno bylo propojené.

Tendence utéct. Zděsil se sám sebe. Povaha liščí. Chtěl zmizet, ale když pevně sevřel foťák ve svých dlaních, připomněl si, proč tu ještě stojí.

„Pane Reichene?"

(Pane Reichene, cítím z vás lišku, je to možné?)

Otočil se s perfektní kontrolou nad rychlostí, kterou do pohybu vynaložil, aby nevypadal příliš vyděšeně. Povedlo se, protože muž, který ho oslovil, nevypadal překvapeně, spíš se usmíval jako měsíček na hnoji.

Samuel si v duchu oddechl. Dvě duše v těle se rvaly o kontrolu, připomínaly jin a jang, ale jakási lidská část si ještě zachovávala kus profesionality.

Pane Reichene, stres je záležitost pouze přechodná. Dejte lišce znát, že neovlivní vaše chování, váš cíl a ani nezasáhne do vašeho života. Stres je krmivo dnešní doby. Nedovolte, aby se liška nakrmila.

Samuel ukázal úsměv. Muž následně poprosil o sérii dvou zamilovaných doktorů, kteří společně slaví narozeniny. Skupina chirurgů Nominaci rovnou využila ke svému prospěchu. Samuela by to mělo překvapit... s tímhle se setkával i na svatbách. A ve studiu taky. Rande, žádosti o ruku, tajná oslava narozenin...

„Prosím vás, posuneme se víc doleva. Ano, tam. Vidíte ten hezký kámen? Ano, k němu si stoupneme. Nádhera."

Byl to balvan jako kráva, ale chirurgové se tomu zasmáli. Takových kráterů leželo v parku spoustu – a dosud bez graffiti!

„Kdo z vás je největší vtipálek?"

Ukázali na akčně vypadající ženu ve středním věku. Ta se zasmála a nevěřila tomu, že na ni ukázali prstem.

„Nejlepší vtip oddělení?" spustil své kouzlo Samuel. Rázem zapomněl. Jaká liška? Jaký stres? Najednou byl těm lidem vděčný, že si ho vyhledali.

„Po amputaci nohy nese primář pacientovi velkou bonboniéru a puget a říká: ‚Přijměte naši omluvu, ale měl to být slepák.'"

Skupina se horlivě rozesmála, někteří se převrátili dozadu, ale nezapomínali, že stojí před fotografem. Jen se uvolněte, pomyslel si. Já tady vůbec nejsem.

Drsný vtip, skutečně. Chtě nechtě i Samuelovi vykouzlil na tváři pobavení.

Skupina lidí, kteří stáli dlouho při sobě. Dlouho se s takovou vazbou nesetkal, zvlášť ne u alfů a dvou bet, takže to považoval za úspěch. Představoval si, jak se fotce daří na stránce s titulkem: „Všichni jsme si rovni".

„Děkujeme," řehnil se muž, který Samuela požádal. „Můžu poprosit, jestli byste nám to neodeslal na e-mail?"

„Dávám vám mou vizitku. Napište mi, ozvu se vám."

Návrat k Lauren Eieen se nekonal. Když se otočil, ona už na onom obvyklém místě nestála. Sakra. Doufal, že nepřišel o nějaký sladký okamžik.

Pak našel alespoň Jannet.

„Dej si to."

„Co je to?"

„Káva."

„Už jsem myslel, že je v tom rozpuštěné antidepresivum."

„To by bylo ikonické. Léky na doktorské akci," ušklíbla se liščí omega.

Přičichl. „To není káva."

„Ach, neříkej mi, že nemáš rád kakao." Vyplázla špičku jazyka.

Mrcho, chtěl říct, kdyby ten sladký hlas, který poslouchal i neposlouchal, nezavolal jeho jméno.

Otočil se. Jannet ho poplácala po paži.

Melissa Lauren Eieen vypadala zblízka jako bohyně. Nechal se obklopit svým vlkem, zmužněl, stal se mocným stínem se sluníčkovým úsměvem, mužem s potenciálem, jehož jménem je Dokonalost a Umění, vyrovnal krok, když se k vílí ženě vydal.

„Lauren Eieen," poklonil se jemně a políbil jí dlaň.

„Doufala jsem, že tu uvidím vás," svěřila se. „Je mi ctí, vaše práce je úchvatná. Mohla bych vás požádat?"

Ukázal na fotoaparát. „Děkuji. Prosím, jen mluvte. Odteď jsem váš poslušný pejsek."

Melissa se mile rozesmála. Byl rád, že ten vtip pochopila — jak mu roztáhlo srdce.

„Že nám uděláte fotku?"

Samuel si ještě předtím, než vyslovila svou žádost, připravil svého důvěrného společníka jako úkaz, že pochopil, oč jde. Jedinečný moment. Někdy se pohyboval dřív, než lidé stačí říct, co si přejí.

Nominovaná doktorka se téměř dětinsky přikladla k nějakému muži a chytila ho za loket. Šeptala mu slůvka, která Samuel nezaslechl, dívala se na něj jako na člověka, který trpí vážnou nemocí, ale jedinou šancí, jak ho nevykolejit, je ho rozptylovat, utěšovat, vyprávět.

Samuel Reichen nemohl přestat zírat. Stal se z něj kamenný sloup, součást historické architektury, která stojí i napříč několika tisíci lety. A pak v tom kameni, v té prázdnotě, se hlasitě zavlnila krev.

Nepřestal na bělovlasého muže hledět ani potom, co přesunul zrak před hledáček. Mluvil, ale neslyšel se. Měl oči jen pro toho elegantně oděného muže, jehož vzorem se stal snad samotný antický bůh. Samuel nedýchal. Nedýchal, představoval si i nepředstavoval, v mysli mlha narůžovělé barvy, barva, jejíž definice je jednoznačná, unikátní a silná.

Jestli držel aparát, to netušil. Jestli stojí pevně na zemi, to též nevěděl.

(Jsem tu a stojím)

(Zírám na něj, ale on nezírá na mě)

(Pachy se mísí)

(Já nedýchám)

Rudá. Pomerančová. Čokoládová. Smetanová.

Zasekl se. Nevnímal, jestli dělá svou práci, jestli mluví dostatečně nahlas, jestli si nastavil kontrast, jestli...

Proboha, vydechl, když ucítil sílu svého vnitřního vlka. V odrazu displeje spatřil, jak se mu do duhovek vmíchává barva zlata. Ztuhl, nohy zaražené do hlíny, neschopen pohybu.

Zamrkal. Ten muž...

... pozvedl bradu.

A Samuel Reichen zapomněl na Jeffreyeho Rozeva, na klobouk, na svou liščí polovičku, na dědu i na nominovanou vílu.