Kočky nemají devět životů

9.

Často jsem přemýšlel, nakolik je Jonáš kočka a nakolik člověk. Někdy se jeho kočičí stránka projevovala naplno, například když si hrál s mým řetízkem na krku nebo s mými prsteny na prstech, které ho úplně fascinovaly. A to nemluvím o obří spotřebě tuňákových konzerv.

Jeho fyzický stav byl každým dnem lepší, což se projevovalo hlavně na procházkách městem, kdy jeho rychlost a mrštnost nešla přehlédnut. Jednou k nám dokonce pozdě večer při sledování televize vletěla oknem můra. Jonáš okamžitě hbitě vyskočil až ke stropu a jedním švihem ji chytil. Trochu jsem ho podezříval, že kdybych na něj nekoukal, tak by ji spolkl, ale takto ji jen vyhodil na balkon.

Naopak Jonášův psychický stav asi nebyl nejlepší, což se dalo pochopit. Dnes v noci měl Jonáš záchvat nebo noční můru, já nevím. Křičel a kopal ze spaní a já jsem nebyl schopný ho utišit. Jen jsem ho držel, hladil po zádech, šeptal mu uklidňující slova, a i tak mi to trvalo hodinu, než se mi ho podařilo uklidnit do té míry, že opět usnul. Nejsem psycholog, netuším, co mám dělat a co pomáhá. A k opravdovému psychologovi ho vzít nemůžu, to je pro nás příliš nebezpečné.

Když jsem ráno odcházel do práce, ještě tvrdě spal. Potichu jsem se vyplížil ven, abych ho nevzbudil, bude po dnešní noci úplně vyřízenej, chudáček.

Odpoledne jsem samozřejmě co nejrychleji spěchal domů, i s obědem z kantýny pro Jonáše, když jsem ve výtahu potkal sousedku.

„Dobrý den, paní Kudláčková."

„Dobrý den Tomáši. Vy jste si pořídil kočku???" překvapeně jsem na ni vyvalil oči.

„Ne, nepořídil, proč se ptáte?" nechápal jsem.

„V noci jsem slyšela nějaké kvílení, jako od kočky to znělo."

„Já jsem nic neslyšel, ale to víte, já mám tvrdé spaní." S úsměvem jsem se rozloučil a už zaplul do bytu. Zkus pracovat a taky budeš mít tvrdé spaní, babo, bručel jsem si pro sebe.

Tak přeci jen náš dům splňuje povinnou kvótu – jedna protivná baba na bytovku.

Potichu jsem nakoukl do pokoje. Jonáš ležel na gauči a vypadalo to, že spí, chtěl jsem dát krabici s obědem do ledničky, když natáhl ruce do vzduchu. Pochopil jsem, položil krabici na stolek a lehl si za ním. Objímali a hladili jsme se dobrou čtvrt hodinu, než mu zakručelo v břiše. Tak jsem mu šel ohřát oběd a o včerejší noci jsme se nebavili.

Říkal jsem si, že až bude chtít, sám mi řekne, co se mu tenkrát stalo, ale pravdou je, že jsem ani nevěděl, jak o tom mluvit a zda budu schopný vyslechnout jeho příběh.

V sobotu jsme opět ruku v ruce vyrazili na procházku po městě a já mu ukazoval všechna má oblíbená zlínská zákoutí. Jonáš mi vždy trpělivě naslouchal a já měl pocit, že ho to baví, nebo jsem v to spíš doufal.

A protože bylo zrovna prvního máje, neodolal jsem a zatáhl ho pod kvetoucí třešeň, kde jsem mu vysvětlil, že tradice se musí dodržovat a políbil ho. Byla to jen malá nevinná dětská pusa, ale i tak se Jonáš začervenal. On se začervenal! Nikdy jsem neviděl nic kouzelnějšího.

Doma jsem začal vařit jídlo a Jonáš chtěl pustit nějakou pohádku. Po půl hodině jsem si všiml, jak se u toho vrtí a vůbec nesleduje děj. Pauznul jsem to, posadil se vedle něj a chytil ho za ruce.

„Tak co se děje? Poznám, že tě něco trápí."

Jonáš se opět začervenal a očima bloudil všude možně jen ne na mě. Hladil jsem mu hřbet dlaně, abych mu dodal odvahy.

„ No, víš... on.. ono.. víš, jen že mě ještě nikdo nikdy nepolíbil." zašeptal tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet.

Ale já to slyšel, všechno. Jen jsem to nepobíral. Devatenáctiletýho krásnýho kluka ještě nikdo nepolíbil! Nejsem si jistý, jestli je to krásný nebo smutný.

Bříšky prstů jsem ho pohladil po tváři a naklonil se k němu. Čekal jsem, jestli neucukne. Neucuknul. Lehce jsem se dotkl svými rty těch jeho a počkal, jestli si to přeci jen nerozmyslí. Když se nic nedělo, zkusil jsem rty trochu pohybovat. Jonáš nesměle opakoval všechno po mě.

Po chvilce jsem se nadechl a podíval se do jeho očí, měl je zavřené a zhluboka dýchal. Odvážil jsem se polibek prohloubit a vniknout mu jazykem do pusy. Takový jemný a hbitý jazýček jsem ještě nikdy nepoznal.  Po chvilce jsme byli zadýchaní už oba a dokonce i já se červenal.

Objal jsem ho a nasál jeho úžasnou vůni. „Děkuji, Jonášku." špitl jsem mu do ouška.