Kočky nemají devět životů

13.

Odjezd jsme nemohli dlouho odkládat. Museli jsme vyrazit dřív, než se začne moc řešit ztráta té ukradené občanky. Snad už budeme tou dobou pryč. Nebyl čas naříkat, nebyl čas přemýšlet, co všechno tu zanecháváme, po čem se nám bude stýskat.

Jonáš sbalil všechno, co bychom mohli potřebovat. Jenže pět let je dlouhá doba a my jsme nemohli riskovat vracením se do ČR. Takže jsme sbalili skoro všechno kromě nábytku. Všechno oblečení, většinu mých knih, protože jsem je opravu odmítal opustit, povlečení, peřiny, muziku, počítače. Jídlo jsme neřešili, budeme jíst cestou. Jonáš nezahálel a stáhl do auta mp3 slovník portugalštiny včetně základních frází a mohlo se vyrazit.

Cesta byla úmorná, protože Jonáš neumí řídit, takže to bylo celé na mě. Někdy zapomínám, že je vlastně stále dítě, patnáctileté dítě, kterému skončil život dřív, než začal. A já se pokusím mu všechny ty vynechané roky vynahradit. Protože kočky nemají devět životů, mají jen jeden a já se budu snažit, aby byl co nejkrásnější.

Nálada v autě byla skvělá, oba jsem se nahlas učili portugalské fráze, prokládali to cd s muzikou, zastavovali na jídlo u drive-inů, spali na odpočívadlech. Bylo to náročné, dlouhé a únavné.

Čekaly nás čtvery hranice a u každé z nich nám bylo do breku. Pokaždé se mi rozbušilo srdce, Jonáš křečovitě svíral sedadlo spolujezdce. Nedokázal jsem si představit, co by se stalo, kdyby nás vytáhli ven.

Ale ani jednou nás nikdo nekontroloval. Prostě dva kluci na prázdninách, s plným autem krámů, co si užívají pocovidového rozvolňování. Každá země vítala turisty s otevřenou náručí a neměla potřebu jim dělat problémy.

Zhruba hodinu za posledními hranicemi mezi Španělskem a Portugalskem jsme na prvním odpočivadle u lesa spálili ukradenou občanku a doufali, že kluk už má novou a tu starou nehledá a že nám jednou odpustí. Bylo to takové symbolické rozloučení.

Ještě jsme se naposledy najedli ve fastfoodu a pak zamířili do města. Vypnuli jsme rádio a jen pozorovali okolí. Navigace nás proplétala složitými lisabonskými uličkami. Už teď mi to tu přišlo nádherné. Dokázal bych si představit, že tu zůstanu. Jonáš úplně zářil. Poskakoval na sedadle a bylo poznat, že už se těší ven.

Zaparkoval jsem u služebního bytu, který mi firma poskytla na dobu pobytu. Byl maličký, skromně zařízený, ale my byli zvyklí z naší garsonky. Moc jsme toho nepotřebovali ke štěstí. Postel, skříň, sprcha. Hlavně tu byl balkon, na který jsem zamířil jako první, Jonáš hned za mnou.

Výhled nás ohromil, krásné domy, obří most a moře doslova na dosah. Kochal jsem se tím výhledem, nasál jsem mořský vzduch, pozoroval racky a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme to zvládli.

Po všech těch nervech od krádeže občanky až po přejezd hranic jsme konečně tu. Dokázali jsem to. Já a můj kocourek. Všechno to ze mě spadlo a já se rozbrečel. Koukl jsem na Jonáše a jemu tekly slzy taky. Objal jsem ho a rozbrečeli jsme se oba naplno. Stáli jsme v Portugalsku na balkoně s výhledem na moře a brečeli jako dva blbci.