Kočky nemají devět životů

10.

Dny rychle ubíhaly a pro samou práci jsme neměli čas nic společně podniknout, proto jsem se rozhodl Jonáše vytáhnout o víkendu do zlínské ZOO v Lešné, což je údajně nejhezčí zoologická v České republice. 

Musel bych asi vidět všechny ZOO v Česku, abych to mohl objektivně posoudit, každopádně tu naši jsem miloval. Nebyl jsem tu od dětství, ale jako dítě jsem se těšil i nyní. Doufal, jsem, že i Jonášovi se to tam zalíbí a měl jsem pravdu.

Nadšeně pobíhal od jednoho zvířete k druhému a občas mě i zapomínal držet za ruku. Velký dojem v nás obou zanechala japonská zahrada, která tam za mého dětství nebývala. Každé zákoutí bylo doslova tak kýčovité, že úplně svádělo k focení. Rozhodl jsme se pořídit co nejvíc fotek do naše bytu. 

Fotil jsem Jonáše na kamenných lavičkách, u japonských javorů a bonsaí, u malebných jezírek. Mrzelo mě, že jeho krásu kazí bohužel nezbytná kšiltovka. Bez kšiltovky nikdy z domu nevycházel, přesto, že mu mačkala ouška, která ho pak celý večer vždy bolela.

A i když přes den působil Jonáš šťastně, v noci mýval často noční můry a budil se s křikem. Jednou dokonce ze spaní křičel „oni mě najdou, oni mě najdou." Tentokrát to trvalo dvě hodiny, než se opět uklidnil a usnul.

Druhý den jsem tedy porušil svoje předsevzetí nevyptávat se a rozhodl se zjistit, co se mu stalo. Zeptal jsem se ho, jestli by mi v klidu nechtěl povykládat svůj příběh, že by se mu třeba mohlo ulevit a pomoct od nočních můr. Jonáš nakonec souhlasil a začal vyprávět.

„Moje proměna začala kolem patnáctého roku v deváté třídě. Rodiče z toho byli v šoku a nechápali, co by to mohlo způsobit. Byli mnou zhnuseni, zavírali mě doma, aby mě nikdo neviděl. Nakonec nahlásili ve škole, že jsme se přestěhovali, nikdo si to neověřoval, nikoho to nezajímalo a devátou třídu jsem tedy dokončil „na dálku", na střední školu jsem už nenastoupil.

A tak jsem zmizel. Rodiče mě zamkli v mém pokoji, táta spálil můj rodný list a moji čerstvě vydanou občanku a přestal jsem existovat. Dávali mi jídlo 1x denně, mobil i počítač mi zabavili. Přesto všechno ještě nebyli spokojeni. Neustále jsem poslouchal nadávky, že jsem zrůda a ostuda rodiny, hádali se i mezi sebou. Otec začal hrozně pít. Nikdy mi ale fyzicky neublížili. Jen se mi vyhýbali.

Po skoro třech letech už to nedokázali vydržet a „pro záchranu jejich manželství" jak říkali, mě prodali mému strýci, bratrovi mého otce."

Jonáš se zhluboka nadechl a klepal se, vzal jsem ho za ruce, abych mu byl oporou, ale i moje ruce se klepaly, už jen z toho důvodu, že mi bylo jasné, že to nejhorší teprve přijde. A opravu. Jonáš začal vyprávět, že u strýce byl rok, než se mu nějakým zázrakem podařilo utéct. Vyprávěl, jak byl rok připoutaný ve sklepě. Vyprávěl, co všechno mu jeho strýc prováděl. Vyprávěl, jak trpěl hlady a žil v příšerných podmínkách.

Snažil jsem se, opravdu snažil být dobrým posluchačem, přítelem, být silnou oporou, ale nešlo to.

Vždycky jsem se považoval za pacifistu, neuznával jsem zbraně, neuznával jsem násilí jakéhokoliv druhu. Ale tentokrát jsem si dokázal představit, že bych byl schopný zabít. Zabít živého tvora, člověka. 

Ani bych nezaváhal. Ani bych nelitoval. A po tomto zjištění jsem se rozbrečel naplno. Nedokázal jsem být silnou oporou, nedokázal jsem tu být pro něj.

Brečeli jsem oba dlouho, velice dlouho, dokud jsme neusnuli vysílení a ve společném objetí do nového slunečného květnového dne.

----------------------------------------------------------

Ahoj :-) je tu  třeba někdo ze Zlína? :)