Kočky nemají devět životů

8.

Jonáš už u mě bydlí tři týdny. U nás... já to beru jako náš společný domov, i když jsme se na toto téma nikdy nebavili a já se bojím to vytahovat. Líbí se mi jak to je a nic bych na tom neměnil, tak do toho raději nešťourám. Pomalu posouvám hranice a zkouším. Jako třeba nákupy.

Kontroloval jsem Jonášovi nohu a vypadalo to, že už je skoro v pořádku. „Noha už je v pořádku, ještě to bolí?" Jonáš zavrtí hlavou, že nebolí. „Když už můžeš pořádně chodit, měli bychom vyrazit na nákupy, co říkáš?" „A co potřebujeme?" ptá se překvapeně.

„No vzhledem k tomu, že doslova všechno, co jsi měl jsme museli vyhodit, protože to nešlo vyprat, tak asi všechno."

„Rád si půjčuji tvoje věci, voní mi. A nic dalšího nepotřebuji." špitl.

Nad tou poznámkou jsem se chvilku zasnil, protože i já se rád utápím v jeho vůni, v jeho vlasech, na jeho krku.... Ale zpět do reality. Zatřepal jsem hlavou, abych se probral a vyhnal tyto myšlenky z hlavy. „Potřebuješ svoje věci, navíc toho potřebujeme mnohem víc, než pár boxerek na spaní a reklamní trička."

Konec diskuze, vytáhl jsem Jonášovu kšiltovku, aby si mohl schovat ouška a vyrazili jsme na nákupy. Zlín je moc krásné město, miluju to tady od narození, ale courat po městě se mi dnes nechtělo, na to bude jindy času dost. Přijeli jsme do většího nákupáku Centro Zlín, kde se dá sehnat skoro všechno.

Jonáš se tvářil vyděšeně, byl po dlouhé době venku a bylo tu přeci jen plno lidí, všichni někam pospíchali, vláčeli tašky s nákupem a hlasitě diskutovali. Jonáš vypadal, že se rozbrečí. Někdy mám pocit, že snad vyrostl v jeskyni. Krátce jsem ho objal, chytil ho za ruku a uklidňoval. „Budu tě držet za ruku celou dobu, nikam se mi neztratíš, neboj se, zvládneš to." A tak jsme vyrazili.

Nejdřív do sportu, kde si Jonáš koupil tenisky, protože ty roztrhané špinavé hrůzy, co měl, když jsem ho našel letěly do koše hned první den. Moje boty mu byly přeci jen velké a špatně se mu v nich chodilo. K teniskám jsme přihodili ještě dvě mikiny s kapucí, ve kterých vypadal opravdu kouzelně.

Pak jsme zamířili do Pepca pro spodní prádlo a ponožky. Čímž bych chtěl vyvrátit mylný stereotyp, že gayové nosí pouze boxerky značky Calvin Klein. Pepco style je taky dobrý, obzvlášť, když živíte dva krky z jedné výplaty.

Už jsme táhli každý dvě tašky v jedné ruce a v druhou jsme se stále drželi. Takže bylo načase uložit nákup do auta a vrátit se ještě na nákup potravin. Zatím to probíhalo v klidu, až na menší scénu na záchodech, kdy Jonáš vyletěl do vzduchu a zaječel, když se spustil vysoušeč rukou. Pár lidí se pobouřeně otočilo, ale nic víc se nedělo.

V supermarketu jsme nakoupili běžné potraviny, nějakou zeleninu pro mě, nad čímž se Jonáš ošíval, tři krabice kakaa pro něj a samozřejmě zásobu konzerv s tuňákem. Ještě jsem ho zatáhl do uličky s drogérkou, aby si sám vybral pěnu do vany, co mu bude nejlíp vonět. Takže myslím, že kotě bylo spokojený.

Když jsme procházeli kolem Jysku, ještě jsem ho nacpal dovnitř, aby si vybral nové věci. „Potřebuješ pořádný polštář a peřinu, ta provizorní, co máš doma je hrozná." Tak jsme nakonec táhli ještě obří pytel z Jysku. Snažil jsem se, aby se Jonáš doma cítil co nevíce pohodlně. Bylo to manipulativní? Možná trochu. Bylo to účelové a sobecké? To rozhodně! Ale neměl jsem moc co nabídnout a nedokázal jsem si připustit, že by ode mě odešel.

Ještě jsem se cestou k autu zastavil v zámečnictví vedle záchodů, tam je malé okénko, kde vyrábí klíče na počkání. Nechal jsem udělat nový klíč od bytu a od vchodových dveří bytovky, přihodil k tomu světle modrou šňůrku v barvě Jonášových očí a zaplatil. Klíče jsem dal na kroužek a schoval do kapsy.

Doma jsem mu klíče předal. Jako obvykle se tvářil vykuleně. „Jonáši, klíče potřebuješ, kdyby ses chtěl někdy vydat ven beze mě." „Ale já bez tebe ven nikdy nepůjdu!" „Já vím, ale chci abys věděl, že můžeš, nejsi vězeň, můžeš jít kdykoli kamkoliv a zase vrátit."

Dál už jsme to neřešili. Uvařil jsem si velký hrnek kafe, Jonášovi kakao a pustil další řadu našeho oblíbeného seriálu. Jonáš se mi stulil na klíně jako obvykle a zmoženi z nakupování jsme v tichosti odpočívali, u čehož jsem stříhal a následně obšíval díry do nových boxerek, aby měl Jonáš místo pro ocásek. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takovýho budu dělat.