Kočky nemají devět životů

11.

Jaro bylo skoro u konce a já začal jezdit do práce už jen autem, abych byl vždy co nejdřív doma. Nemohl jsem bez svého kocourka vydržet. Jak rychle jsem si zvykl, že mě někdo nadšené vítá, když přijdu domů. Je to příjemný pocit, co si budeme říkat...

Včera jsem vzal Jonáše do kina. Samozřejmě do svých 15 let stihl kino nesčetněkrát navštívit, ale i tak je to už hodně dlouho, takže celé odpoledne kolem mě skákal a těšil se jako dítě. Pořád zapomínám na to, že vlastně stále JE dítě. Celou dobu jsem ho držel za ruku a náramně si to užíval. Doufám, že on taky.

Ani Jonášovo přiznání minulosti ale nepomohlo zbavit se těch nočních můr. Čas od času se objevily, bez varování, a já jsem nikdy nezjistil, co jim ten den předcházelo. Uklidňovalo mě ale, že Jonáš zřejmě na odchod nepomýšlel a vypadalo to, že se rozhodl zůstat.

Pravidelně jsme usínali v objetí, čemuž vždy předcházelo dlouhé vášnivé líbání, které si Jonáš zamiloval a mě způsobovalo značné problémy v jižní oblasti, které jsem ale z pochopitelných důvodů nemohl řešit.

Jednou jsem dokonce navrhl, že kdybychom trochu posunuli psací stůl, vešla by se tam jednolůžková postel a Jonáš by měl svoje soukromí. Urazil se a celý den se se mnou nebavil. Udobřil jsem si ho až čokoládovým milkshakem z protějšího mekáče. Záležitost s vlastní postelí jsem se rozhodl už raději nevytahovat a nadále jsem tedy usínal v obětí krásného kocourka.

***

Nastalo léto a noci v garsonce začaly být nesnesitelné.

Probudil jsem se uprostřed noci vedrem a s propoceným trikem. Sundal jsem si ho a hodil ho na podlahu. Zamžoural jsem do tmy, abych zjistil že jsou teprve dvě hodiny, a všiml jsem si, že Jonáš taky nemá tričko. A že Jonáš bez trička se nebezpečně lepí na mě. A že jeho malý Jonáš se při tom lepení probouzí k životu, což způsobilo, že i mě se rozkrok začal stavět do pozoru.

Tohle je špatný, hodně špatný. Snažil jsem se zatnout zuby, pokoušet se myslet na nejnepřitažlivější věci, jako třeba fotbal nebo Angelina Jolie, ale nepomáhalo to.

Ovšem Jonáš nespal, jak jsem si původně myslel. Začal mě líbat a objímat a dožadovat se pozornosti jako pravá kočka. Dlouho jsem nevydržel a dravě se zapojil. Jeho krásná bledá sluncem čtyři roky nepolíbená kůže zářila do noci. 

Jenže v hlavě mi stále blikalo světýlko a upozorňovalo mě, že určité meze prostě nemůžu překročit. Když si vlezl na mě a sedl si mi na klín, položil jsem ho opatrně zpátky do peřin a udýchaně zašeptal „promiň, já nemůžu."

„Ale můžeš." nedal se odbýt.

„Ne, nemůžu, po tom všem, co se ti stalo."

„Právě, potom všem musíš. Chci mít taky nějaké krásné vzpomínky." A opět se na mě vrhnul. To už jsem nevydržel a zbaběle kapituloval.

A tak jsem kromě prvního polibku ukradl Jonášovi i jeho poprvé. Jeho „dobrovolné" poprvé. Shodli jsme se na tom, že to jediné je důležité a to, co bylo před tím prostě nebudeme počítat.

Jednou jsme po naší klasické večerní procházce městem seděli schovaní na mém oblíbeném místě, i když teď už si troufám tvrdit, že je to naše oblíbené místo. Akáty a jasmíny už sice nekvetly, ale kvetly tam lípy, a to je vůně! Seděl jsem opřený o lokty se zavřenýma očima a užíval si tu nádhernou vůni, když mě Jonáš chytl za ruku a zašeptal: „Děkuji, žes mě zachránil."

Upřímně řečeno, Jonáš ťal do živého, protože jsem často přemýšlel nad tím, jestli se mnou nezůstává jen z vděku nebo proto, že nemá kam jít.

Mrzelo mě to, věděl jsem, že to už se asi nikdy nedozvím. Já to totiž cítil obráceně. „Myslím, že ty jsi zachránil mě." řekl jsem a opravdu jsem to myslel upřímně. Stulil jsem se mu do klína a nechal si od něj čechrat vlasy.

***

Ale nemůžu tvrdit, že by všechno bylo dokonalé, Jonášovy noční můry nemizely, a navíc se občas přidala i nějaká ta hádka.

Jonáš totiž začal uklízet.

Vždy, když jsem se odpoledne vrátil z práce, bylo doma čisto, uklizeno, vytřeno, vypráno a jediné štěstí, že nevlastním žehličku, jinak by Jonáš začal blbnout i s tímto. Štvalo mě to. Hodně mě to štvalo. Jenže zákazy ani domlouvání nepomohly.

Jednou to vygradovalo, když jsem přišel z práce a Jonáš visel na balkonovém okně a umýval ho. To už byl poslední kapka.

„Jonáši, okamžitě nech toho uklízení."

Sice jsem se nebál, že si něco udělá, byl mrštný dost, ale šlo o princip.

„Proč? Chtěl jsem jen pomoct."

„Já vím, ale nejsi žádná služka, můžeme to udělat společně o víkendu."

„Ale mě to nevadí, vážně." „Ale mě ano!"

„Musím přeci něco dělat, abych ti pomohl, když už mě živíš!" tohle mě dostalo. Zarazil jsem se.

„Takto to vidíš? Že tě živím?" mrzelo mě to.

„A ne snad? Tomáši, ty to nechápeš. Nejsem člověk, nemám ani občanku, nemůžu do práce, nikdy nebudu moct jít ani na blbou brigádu. Jsem jen domácí mazlíček."

„TY NEJSI DOMÁCÍ MAZLÍČEK!" už mi ruply nervy a začal jsem a něj řvát.

„A co jsem teda?" Začaly se mu lesknout oči.

„TY.. TY... ty jsi... přeci Jonáš. Můj Jonáš, a já tě miluju."

Na to se Jonáš rozbrečel a skočil mi do náruče. „Taky tě miluju, ty blázne."

Ale uklízet stejně nepřestal.