Kočky nemají devět životů

12.

Byl jsem přesvědčen, že Jonášovy noční můry byly způsobené strachem z toho, že ho jednoho dne rodiče nebo strýc najdou a odvedou zpátky. Osobně jsem si myslel, že se to stát nemůže, ale jeho stav se nelepšil a já už to nemohl nadále ignorovat. Ale absolutně jsem netušil, co dělat. Ideální by bylo vzít zbraň a vyřešit to s těmi třemi zmetky jednou pro vždy, ale nežijeme v ideálním světě, tam by se totiž taková zvěrstva malým klukům ani nestávala.

Jedno řešení se časem překvapivě objevilo samo. V práci přišel požadavek na práci pro jednoho technika z našeho oddělení do zahraničí na pobočku naší firmy na jihu Evropy, konkrétně v Lisabonu.

A protože jsem byl jediný svobodný v kanceláři, nabídka padla pochopitelně na mě. Všichni v kanceláři měli manželky, děti nebo aspoň přítelkyně.

Já jsem se za singla sice už dávno nepovažoval, ale to nikdo nevěděl. Ona je jedna věc přiznat, že jste gay, druhá věc je přiznat, že váš přítel je vlastně kocour. Na něco takového nebude naše společnost asi nikdy připravená.

Takže ano, v očích všech jsem byl nezadaný. Stejně jsem jim řekl, že si to musím rozmyslet. A tím jsem myslel, že to doma proberu s kotětem. Přeci jen se jednalo o pětiletou zakázku, to je dlouhá doba.

Jonáš byl z této noviny zprvu nadšený, protože nikdy neviděl moře, vlastně nikdy neviděl nic, protože v patnácti letech jeho život skončil.

Nadšení ale vystřídalo zklamání, když jsme si uvědomili, že Jonáš nemá občanku, ani pas a jeho získání legální cestou není vlastně možné. Těžko může jít na policii, vytasit svá kočičí ouška a nechat se vyfotit na doklady. Nejspíš by skončil zavřený v nějaké laboratoři.

Kdybychom žili v americkém filmu, zašel bych do nějakého zpustlého baru a od podivného týpka si nechal vyrobit falešné doklady. Nebo bych zašel na černý trh. Ale nejsme ve filmu, o podivných existencích po barech nemám nejmenší tušení a ceduli s nápisem „tudy na černý trh" jsem taky nikdy nepotkal. Takže zpět do reality.

Přiznejme si, nemám absolutně páru, co dělat.

Jako v mlze jsem utopen ve vlastních myšlenkách bloudil s nákupním vozíkem po sámošce a snažil se sehnat něco k večeři pro nás oba. Hlavu jsem měl zavalenou myšlenkami.

Teoreticky by Jonáš ani nepotřeboval pas, stačila by občanka. Museli bychom jet autem, na letištích jsou obrovské kontroly, tam by mu neprošla ani ta kšiltovka. Ale cestovat po Evropě autem se dá, sice to bude trvat, ale stálo by to za zkoušku. V práci se mohu vymluvit na to, že se bojím létat, a nebo že povezu plno věcí, které by mi do letadla nevzali. Zároveň bych tam měl k dispozici vlastní auto a nemusel ho nechávat tady...  Bylo plno důvodů použít auto místo letadla.

Z mého rozjímání mě probral až náraz do regálu, který jsem vůbec nezaznamenal. Celá fronta lidí na pokladně se na mě otočila a já zrudl jak rak. Mezi pohoršenými lidmi ve frontě jsem i všiml mladého kluka, který byl hodně podobný Jonášovi. Světlé vlasy, modré oči, kolem dvacítky.... A tehdy mě to trklo.

*****

„Jonášku, už vím, jak to uděláme." spustil jsem na něj hned, jak jsem se s taškami jídla přiřítil domů.

„Naučíš se krást, mrštnej jsi na to dost!"

Jonáš nechápal, co to do mě vjelo, ale když jsem mu vysvětlil celý plán, překvapivě souhlasil. Ta cesta k moři ho asi opravdu lákala.

Jonášova šikovnost a rychlost se teď opravdu hodila. Nejdřív jsme to trénovali doma. Když jsme byli stoprocentně spokojení, chodili jsme to trénovat na veřejnost, na ulici a do obchodu. Jonáš mě vždy obral o peněženku a já s to toho ani nevšiml. Důležité ale bylo, aby si toho nevšimli ani kolemjdoucí. Trénovali jsme denně. Když jsme nabrali větší jistotou, bylo na čase přejít do praxe. Protože cesta do Portugalska se blížila....

Chvilku jsme seděli v kavárně před supermarketem. Já usrkával kafe a Jonáš dlabal čokoládový dortík. Pozorovali jsme nakupující. Když ke stojanu s nákupními vozíky zamířil mladý kluk se světlými vlasy, vyrazili jsme nenápadně nakupovat taky. Každý zvlášť. Kluk nebyl Jonášovi dvakrát podobný, ale na tom nezáleželo, barva vlasů, výška a věk zhruba odpovídaly, to muselo stačit.

Chvíli jsme kroužili po obchodě, když kluk zamířil dozadu, kde stály velké kartony s nápoji, rozjel jsem se s vozíkem naplno a narazil do regálu s plechovkami. Rána to byla obrovská. Všichni okolo se vyděšeně podívali mým směrem. Se srdcem v krku jsem se tiše omluvil a rychle vypadl, než mě někdo z ochranky vynadá. Kluk si ani nevšiml, že už nemá peněženku.

Doma jsme peněženku probrali. Peníze, kreditky i ostatní kartičky do obchodů jsme v peněžence nechali. Zajímala nás jen občanka a kartička od VZP. Zbytek jsem cestou do práce hodil do poštovní schránky, snad se o to někdo postará. Vinu, která mě tížila nepřekonala ani úleva, že to celé vyšlo.

Tedy, to byl zatím krok číslo jedna.

Ještě nás čekala třicetihodinová cesta autem přes celou Evropu a několikatery hranice.