Kočky nemají devět životů

3.

První věc, co jsem ráno udělal bylo měření teploty - 38,6, je to lepší, ale nemá vyhráno. Na další prášek je ještě brzy. Spíš by měl něco sníst, soudě podle jeho váhy, když jsem ho nesl nahoru, poznal jsem, že nejedl už pěkně dlouho nebo jen málo. Jen jestli mu to jídlo v tomto stavu nemůže ublížit. A co vůbec jí? Stovky otázek, byl jsem bezradný.

No, když řekl, že se jmenuje Jonáš, tak nejspíš rozumí a mluví, a dokonce česky. Oslněn svými dedukčními schopnostmi jsem naznal, že nejlepší bude se ho prostě zeptat, co si dá k jídlu. Opatrně jsem mu odhrnul bílé zpocené vlasy z čela a všiml si, že má tričko úplně durch propocené. Donesl jsem ze skříně čisté a šel ho vzbudit.

Opatrně, zlehka jsem na něj šeptal, aby se nelekl. Určitě přes noc zase zapomněl, kde je a bude v šoku. Pomalu otevíral oči a trochu sebou cukl, když mě uviděl, jak se nad ním skláním. Pořád jsem ho hladil ve vlasech, abych ho uklidnil a asi to pomohlo, protože se mi zdálo, že se na malý okamžik i usmál. Ty neuvěřitelný oči!

„Šššš, nevstávej, lež, jen ti pomůžu převlíct tričko, máš ho úplně propocený." Trochu se nadzvedl, aby mi pomohl dostat ho z trička. Snažil jsem si ho neprohlížet a nedát na sobě znát ten šok, když jsem za denního světla uviděl jeho bledé tělo poseté modřinami a vystouplá žebra. Až se dá trochu do kupy, tak ho budu muset trochu vykrmit.

Počkat, co? Už plánuji, jako by tu měl zůstat, jako by tu chtěl zůstat... kašli na to, nic neplánuj, řeš jednu krizi po druhé.... Nejdřív tričko, pak teplota, pak jídlo.... Ono to nějak půjde. Tak tričko bychom měli, teplotu taky, ještě zkontrolovat obvaz, jestli neprosakuje a můžeme řešit jídlo.

„Jonášku?" promluvil jsem šeptem, abych ho nepoplašil. Vykulil na mě překvapeně svoje obří kukadla. Asi čekal, co ze mě vyleze. Možná si ani nepamatoval, že mi včera v horečce řekl svoje jméno. „Musíš něco sníst, aby ses uzdravil. Co chceš k jídlu? Jíš... jíš.. třeba vajíčka? Nebo rohlík se šunkou?  Já fakt nevím, tak si řekni, neboj se."

Jonáš jen kývl, ale nic neřekl. Nevím, jestli se mu špatně mluví nebo se bojí, každopádně jsem to bral jako souhlas a šel do kuchyně chystat něco k jídlu pro oba. Sobě jsem udělal silný kafe, protože to byla náročná noc a nevypadá to, že den bude lepší. Prckovi jsem uvařil kakao. Proč kakao? Ve fanfikcích na wattpadu vždycky hybridi pili kakao. No výborně, už mi hrabe, ty vole, moje předpoklady vycházejí z fikcí, no to jsem to dopracoval!

Postavil jsem na konferenční stolek u gauče kakao, kafe, míchaná vajíčka, rohlík se šunkou, sýr, nějakou zeleninu, i když to bude asi spíš pro mě. Uklidil jsem si peřinu a polštář, aby bylo kde sedět a pomohl jsem prckovi se trochu posadit, aby se mu líp jedlo. Ne prckovi, Jonášovi! Nesmím o něm přemýšlet jako o prckovi, ani o kotěti, má jméno přeci. Není to domácí mazlíček, ale člověk. Je to člověk? No, nad tím budu mít dost času uvažovat jindy, teď se musíme nasnídat. 

Než jsem se probral ze svých myšlenek, Jonáš už měl plný hrnek kakao v sobě, no páni, a pak že vycházím z fikcí. Musel jsem se usmívat. Na jídlo se díval trochu nedůvěřivě, možná měl strach, že ho otrávím, nebo něco, tak jsem se dal do jídla první, aby viděl, že tomu nic není. Potom teda snědl aspoň trochu míchaných vajíček, vydlabal šunku z rohlíku a zase usnul.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Normálně bych asi koukal na Netflix nebo spal nebo něco, ale spát jsem nemohl, a televizi jsem pouštět nechtěl, abych ho nebudil. Tak jsem začal z nudy uklízet, utírat prach, umývat nádobí, prát prádlo. Krev z jeho oblečení jsem ale v ruce nedostal. Ještě to pak zkusím v pračce.

Po dalších šesti hodinách jsem mu změřil teplotu, dal prášek a donesl čerstvou vodu. Takto to šlo až do večera, kdy už jsem vysíleně padl a tentokrát prospal skoro celou noc.

Neděle se opakovala v podobném duchu. Dal jsem Jonášovi čisté tričko, převázal obvaz a nachystal kakao. Teplota mu klesla na 38,3, z čehož jsem měl opravdu radost. Rána byla hrozná, ale nevpadala, že by nějak hnisala, nevím, jestli bych to poznal, jen prostě doufám. Jonáš už neprospal celý den jako v sobotu, jen polehával a tiše na mě koukal, jak pobíhám po bytě a snažím se zabavit.

Bylo vidět, že mu není dobře a taky že by potřeboval koupel, zpocené vlásky se mu lepily k čelu, ale s tou ránou bude ta koupel muset asi ještě chvilku počkat. Pomohl jsem mu zapít prášek a hladil ho ve vlasech, ouškům jsem se vyhýbal. Nevypadalo, že mu to vadí, spíš jako by ho to uklidňovalo, nebo to možná uklidňuje jen mě. Až jeho strašné kručení v břiše mě donutilo vstát z gauče.

Po tom včerejšku, kdy vytáhl z rohlíku šunku mě napadlo, že by třeba mohl zvládnout i něco většího. Brát takový prášky na prázdný žaludek musí být hrozný svinstvo. „Nedal by sis třeba pizzu? Šunkovou?" Jonáš opět jen zakýval hlavou a tentokrát i zamával ocáskem. Nevím proč, ale rozesmálo mě to. Po těch dvou napjatých dnech mi to přišlo jako úlevné gesto.

„Pizzu dělají tady naproti přes ulici. Vydržíš tady chvilku sám?" Jonáš se na mě vyděšeně podíval, ale nic neřekl.

„Nemusíš se bát, budu hned zpět, jen to vyzvednu. Zvládneš to tu?" Kotě zavrtělo hlavou „Musím na záchod" špitlo.

No jasně, to mě taky mohlo napadnout, že když vypil sklenici vody a už se tolik nepotí, tak bude muset taky někdy čůrat. „Asi tam sám nedojdeš s tou nohou. Myslíš, že bych tě mohl odnést?" raději se ptám na všechno jako blbec, ale mám prostě strach, že ho něčím vyděsím a on uteče, kdo ví, čím si prošel. Prostě nechci dělat nic bez jeho souhlasu. Když kývl, opatrně jsem ho vzal do náruče, je tak lehoučký. Odnesl jsem ho do koupelny a zavřel dveře. „Počkám tady před koupelnou, ať máš soukromí, pak stačí jen zavolat, odnesu tě zpět."

Když jsem ho uložil zpátky na gauč, natřepal mu polštář a přikryl ho dekou, už vypadal klidnější. „Tak já jdu, hned budu zpět, nemáš se čeho bát, nikdo jiný sem nepřijde, bydlím tu sám." Kýval hlavou že ano, ale bylo vidět, jak je vyděšený. „Chceš pustit televizi, aby ses nebál?" úlevně se na mě usmál.

Tak to bychom měli, ještě aby jim ta pizza netrvalo moc dlouho.

Při čekání na pizzu jsem zavolal šéfovi. Řekl jsem, že mi není dobře a vzal si dva dny volno. Já vím, lhát se nemá, ale pravdu říct taky nemůžu a Jonáš ještě není ve stavu, že by mohl být celý den sám bez dozoru a bez léků.

Navíc kluci potvrdí, že mi nebylo dobře už v pátek. V dnešní době stačí někde jen kýchnout a už se kolem vás udělá rozestup, toho se musí trochu využít. Dovolené mám plno ještě z loňska, kam bych taky jezdil, sám. No dost utápění se v sebelítosti, mám práci. Čeká na mě hladové kotě.

Pizza do Jonáše padala, i když ne tak, jak bych si přál. Když si vybavím ta vystouplá žebra, potřeboval by ještě aspoň dva takové obědy, ale postupně, všechno postupně.... Teď si musíme promluvit.

„Jonáši, musíme si promluvit" řekl jsem, když jsme dojedli. Jonáš se vyděšeně napjal a ocásek si omotal kolem těla. Pohladil jsem ho po vlasech a přisunul se blíž k němu, abych ho pořádně přikryl dekou. „Neboj se, nebudu se tě ptát, co se ti stalo, ani kdo ti to udělal. Jen potřebuji vědět pár věcí, nemusíš mi říkat nic, co sám nechceš, rozumíme si?" snažil jsem se mluvit tiše a klidně, i když jsem byl uvnitř příšerně nervózní. Prcek kývnul.

„Třeba kolik je ti let?"

„Devatenáct" špitl. „A máš rodiče?" „A-ano."

„A nehledají tě?" Jonáš začal prudce kroutit hlavou, že ne. „Ššššš" to nic, nic se neděje, klid." Vzal jsem ho za ruku a hladil ho. „Odkud jsi?" Prcek zakroutil hlavou a já kývl, jako že chápu, na tohle se vyptávat nemám.

„Vzal jsem si ještě dva dny dovolenou, abych tu mohl být s tebou a postarat se o tebe. Za dva dny budu muset jít ale do práce. Bydlím tu sám, nemusíš se bát. Můžeš tu zůstat, jak dlouho chceš. Když budeš chtít odejít, můžeš, když budeš chtít zůstat, budu rád. Mám jedinou podmínku, že neodejdeš, dokud se ti úplně nezahojí ta noha. Můžeme se tak domluvit?" napjatě jsem čekal, co odpoví, místo odpovědi mě ale rychle objal a nosík přimáčkl do hrudníku a zašeptal „Děkuji ti, Tomáši."