Kočky nemají devět životů

2.

Z mého rozjímání mě probral až pohyb na gauči, když se to stvoření začalo asi budit. Naštěstí potřeba pomoci jiné bytosti byla silnější než strach, který mi teď koloval v žilách, a tak jsem přispěchal ke gauči a snažil se toho tvorečka uklidnit.

Koukal na mě těma neuvěřitelnýma očima tak vyděšeně, že mi to trhalo srdce. Asi se snažil utéct, ale ostrá bolest v noze mu v tom zabránila. Vydal podivný zvuk, něco mezi křikem a mňauknutím, že jsem se i já vyděsil ještě víc. No výborně, mluví to vůbec? Jak mu vysvětlím, kde je a co tu dělá? A vím já vůbec, co tu dělá?

„Ššššš" snažil jsem se ho utišit a položit zpátky na gauč. „Nic se ti nestane, nic ti neudělám. Máš zraněnou nohu a vysokou teplou. Dovol mi se ti na to podívat, můžu?" Napjatě jsem čekal, jestli mi vůbec rozumí a jestli se přestane zmítat na gauči a snažit utéct.

Po chvilce marného boje si lehl zpátky, zhluboka dýchal, jako by běžel maraton a očima stále vyděšeně sledoval každý můj sebemenší pohyb. Hladil jsem ho po jeho skoro bílých vlasech a dával si pozor, abych se nedotkl jeho podivných oušek.

Vzal jsem teploměr, přiložil k oušku a za pár vteřin už jsem vyděšeně koukal na číslo 39,8! To je strašný, nejspíš má horečku z té rány. Jakou má vůbec kočka normální teplotu? A má teplotu jako kočka nebo jako člověk? Přiznám se, že jsem přírodopis na základce spíš prospal, ale jsem si stoprocentně jistý, že něco takového tam nebylo!

„Máš vysokou horečku. Musím se ti podívat na tu ránu. Dovolíš mi to?"  Pořád vyděšeně koukal a nic neříkal. „Rozumíš mi?" Kývl. „Umíš mluvit?" Zase kývl.

„Já jsem Tomáš. Jak se jmenuješ ty?"

Sotva neznatelně pohnul pusou, bylo vidět, že se snaží promluvit a nejde mu to. Rty měl úplně okoralé. Vyskočil jsem na nohy a donesl z kuchyně sklenici vody. Opatrně se napil.

„Jonáš" špitl úplně potichounku.

Usmál jsem se na něj, no konečně se někam dostáváme....

„Tomáš a Jonáš, to je pěkné." zasmál jsem se.

Vypadalo to, že se trošku uklidnil. I tak mu srdce bušilo, že to bylo skoro slyšet. Musel být neskutečně vyděšený, ještě víc než já, a to už bylo co říct, teda.

„Musím se ti podívat na tu ránu, můžu?" opět kývl. No aspoň něco.

Rifle měl hrozně úzké, že jsem nebyl schopný vyhrnout nohavici bez toho, abych mu nějak ublížil. Nedá se nic dělat, bude to muset dolů. Rozepl jsem mu kalhoty a snažil se je opatrně sundat. No super, ještě si bude myslet, že jsem nějaký úchyl, co si ho zatáhl domů. Ovšem to mě čekal další šok, když se z jedné nohavice vyšvihl mourovatý bílo-šedý kočičí ocas! Mě poser fakt, co mě ještě čeká za překvápka?

Kalhoty letěly na zem, byly nasáklé krví, pokusím se to potom vyprat, ale moc šancí tomu nedávám. Jedna noha byla ošklivě odřená a samá modřina. Na druhé noze byla obrovská rána, která vypadala jako od pout nebo od okovu. Je to možný? Bože, nechci vědět, co se mu stalo, asi bych už nikdy neusnul.

Naštěstí to už nekrvácelo, ale vypadalo to příšerně. Donesl jsem v lavoru trochu vlažné vody a žínku a zkusil jsem ránu trochu omýt. Prcek se držel statečně, občas sykl, občas trochu mňoukl, ale vydržel to. Ocásek měl taky trochu od krve, asi jak ho měl schovaný v té zakrvácené nohavici. Ale fakt jsem neměl dost odvahy na to, abych mu ještě omýval ocas, to fakt ne.

Vytáhl jsem ze skříně autolékárničku, co tam mám do rezervy a vysypal celý její obsah na konferenční stolek. Něco z toho se musí dát použít. Našel jsem pár sterilních obvazů s polštářkem a začal nezkušeně ovazovat ránu. Asi nemám čas teď studovat videa na youtubu, jak se to dělá, ale udělal jsem si v hlavě imaginární poznámku, že pak se na to určitě mrknu.

Našel jsem nějaké léky na horečku, které by měly být zároveň protizánětlivé. Můžou kočky takové věci? Já fakt netuším. Ale určitě ho nenechám ležet s takovou horečkou. Sundal jsem mu i tu mikinu a tričko. Všecko bylo smradlavé a špinavé od popelnic a taky od krve. Kdo ví, jak dlouho už to nosí.

Donesl jsem ze skříně čisté tričko a deku. Přikryl jsem ho, nechal ho zapít léky další sklenicí vody, podložil jsem u hlavu polštářem a prcek okamžitě usnul.

Ještě jsem mu znovu změřil teplotu  - 39,5, no lepší to není, ale žije. Spánek je pro něj teď asi to nejlepší.

A já bych si dal nejraději panáka, ale jednak tu nic nemám a jednak bych měl být asi při smyslech, kdyby něco... jako bych věděl co teda.

Byl jsem totálně vyčerpaný, srdce mi pořád bušilo a v hlavě se mi motalo všechno dohromady. Prcek v klidu oddechoval, přitáhl jsem mu deku pod krk a vmáčkl se vedle něj na gauč. Moc toho tu nemám. Je to malá garsonka, jeden pokoj a za rohem kuchyňka, na konci předsíně dveře do koupelny a na záchod, víc nic. Jo a malý balkon. Ale stačí mi to. A je to moje, po dědovi.

Akorát že místo postele mám rozkládací gauč, abych se celý den neválel po posteli. To rozkládání gauče nesnáším, když někdy (dost často) usnu u filmu a vím, že ještě musím v noci rozkládat gauč a vytahovat peřinu s polštářem, fakt se mi nechce.

Posbíral jsem to špinavé a krvavé oblečení a dal do koupelny odmočit, stejně to myslím nepomůže. Prcek pořád spal, a tak jsem sedl k malému stolku, vytáhl noťas a začal gůglit. Protože informace, to je to, co jsem momentálně potřeboval nejvíc. Ale ani po hodině vyhledávání jsem nebyl moudřejší než před tím.

Hybridem se obecně myslí potomek dvou geneticky velice odlišných jedinců, pravděpodobně s velkou mírou heterozygozity, přestože heterozygot a hybrid rozhodně nejsou synonymy. Genetický hybrid je jedinec, který nese dvě různé alely stejného genu.

Jako tato definice z internetu je mi totálně k hovnu. Stejně jako každé další vyhledávání. Buď jsem narazil na hybridní auta, nebo na hybridy v podobě fanfikcí na wattpadu, ale na opravdové hybridy nebo cokoliv spojené s kočkami a člověkem nikde. Je to víc člověk nebo kočka? Chová se jako kočka? Je jich takových víc? Je to hříčka přírody nebo výtvor nějakého zvráceného pomateného vědce?

A hlavně mě zajímalo, jestli jí normální lidské jídlo, jestli může lidské léky a jestli mu tím obyčejným ibuprofenem nebo paralenem spíše neublížím, než bych mu pomohl. Jenže koho se zeptat? Měl jsem strach zavolat na veterinu. Buď si budou myslet, že jsem blázen nebo ho budou chtít odvést. Nedělám si iluze, ta rána na noze jasně mluví o tom, že si ten kluk musel projít peklem.

Ani nevím jak, ale hledání na internetu a přemýšlení mi zabralo několik hodin a já už padal únavou. Nějak to budu muset vymyslet se spaním. Na zemi se mi spát nechce. Trochu jsem posunul kotě stranou, abych mohl roztáhnout gauč, vyndat peřinu a polštář, ale na prostěradlo dnes asi kašlu, nechci ho kvůli tomu budit.

Ještě jsem mu změřil teplotu – 38,9, no aspoň, že to nejde nahoru. Pod 39 je to pořád lepší než před tím. Prcek se potil a škubal, buď bojoval s horečkou nebo s noční můrou. Chvíli jsem ho hladil po vláskách a když začal pravidelně oddechovat, šel jsem si do koupelny čistit zuby, na víc dnes nemám sílu. V tričku a v trenkách jsem zalezl pod peřinu a snažil se namáčknout na druhou stranu gauče.

Stejně jsem nemohl zabrat. Hlavou se mi honilo tisíc otázek. Kotě se pořád převalovalo a cukalo, teplota mu neklesala. Po šesti hodinách jsem se mu rozhodl dát další prášek na horečku, v polospánku ho zapil vodou a zase si lehl. Ve slabém světle pouliční lampy z venku jsem pozoroval jeho siluetu pod peřinou, sotva dýchal.

Měl jsem strach, že když usnu, něco se mu stane. Ještě, že je zítra sobota, protože dnešní noc bude dlouhá. Zabral jsem až krátce nad ránem a jen na pár hodin.