Kočky nemají devět životů

Bonusová kapitola

Dnes spěchám z práce jako namydlený blesk, musím ještě vyzvednout v cukrárně šlehačkový dort, co má Jonáš tak rád. Máme pětileté výročí. Chci ještě schovat dort do ledničky, než vyrazím na pláž. Naštěstí je tady pevně daná pracovní doba, takže se mi nestává, že bych tu někdy trčel do večera, jak to bývalo u nás.

Každý den po práci se scházíme na pláži. Máme tam takové skryté místo, kam nechodí turisti. Jonáš skoro každý den plave, pokud to počasí dovolí. Zjistil, že když si dá delší plavkové bermudy, krásně mu schovají ocásek a na zakrytí oušek se více osvěčila plavací čepice, ze které ho pak nebolí ouška. Akorát ta sůl ho svědí.

Sejdeme se na pláži a pak spolu jdeme domů. Jonáš se vykoupe od soli a já mu pak vždy učešu ocásek. Zní to perverzně, ale nic sexuálního v tom fakt není. Je to vlastně taková naše poslední společná „koťátkovská" věc, co nám zbyla.

Jonáš už totiž není ani zdaleka to malé bledé ustrašené kotě, co jsem našel za popelnicemi. Za ty roky v Portugalsku se změnil k nepoznání, je z něj sebevědomý mladý muž. Krásný mladý muž. Jestli jsem dříve měl pocit, že náš vztah je nevyrovnaný, tak teď se tato propast mnohonásobně zvětšila.

Jeho bledá kůže je dávno pryč, každodenním pobytem u moře krásně zezlátla. Jeho světlé vlasy jsou díky slunci skoro bílé a nosí je vzadu na krku trochu delší. Za to asi můžu já. Jonáš pochopitelně nemůže k holiči, takže ho stříhám já a dělám to fakt nerad, protože se bojím, že mu to pokazím, takže to necháváme vždy na poslední chvíli.

Za ty roky Jonáš dokonce trochu vyrostl a díky pravidelné stravě zmizela jeho drobná postava s propadlým hrudníčkem a nahradily ji nepatrně vyrýsované svaly. Jonáš si našel zálibu v nošení plážových košil všech možných i nemožných barev, vždy pochopitelně na hrudi rozhalených, doplněných o bermudy a sandály, náhrdelníky a náramky. Obří nevzhledné kšiltovky nahradil modernějšími modely, které střídá s různými šátky a bandanami všech barev. S dokonalou portugalštinou, na kterou má opravdu cit, se stal úžasnou ozdobou naší čtvrti. Prostě se z něj u moře stal dokonalý Beach Boy, zatím co já jsem stále více.... stejný, jen starší a nudnější než dřív.

Jonáš si dokonce našel práci. Sice na černo, protože bez dokladů by jej nikde nevzali, ale protože je to práce náročná a špatně placená, nikdo po něm doklady ani nechce. Jedná se o čištění ryb v přístavu. Je to hodně brzo ráno a za málo peněz a lidem vadí ten příšerný pach z ryb. Jenže to samozřejmě Jonášovi nevadí, má to rád. A nevadí mu ani to, že je to za málo peněz, už jen to, že má práci mu ohromně pomohlo zvednout sebevědomí. Občas si dokonce donese čerstvého tuňáka, kterého miluje ještě víc než toho z konzervy.

Jinak v sobě objevil netušené dekoratérské schopnosti a dokonale zařídil a vyzdobil náš malý byteček, co jsme koupili. Já bych to takto sladit nikdy nezvládl.

A protože jsem chtěl tady v Lisabonu vynahradit Jonášovi doslova ukradené mládí, začali jsme chodit častěji mezi lidi, do kina, na koncerty, do gay klubů. Kde je to kotě, co nešlo ani do obchoďáku, aniž by se mě křečovitě nedrželo za ruku? Ale nelituji toho. Našli jsme tam dost přátel, se kterými se poměrně často vídáme a vedeme rušný společenský život.

Akorát na mě je toho už někdy moc, už mám po třicítce a prostě toho mám po práci dost. Někdy mám pocit, že mu nestačím už ani v posteli, Jonáš to je nějaký temperament! Ale snažím se se svým kotětem držet krok.

Krabička s prstenem mě tlačí v kapse už nějaký měsíc a zatím jsem nenašel odvahu. Vím, že se nemůžeme nikdy vzít, ne proto, že je kluk, ale protože bez dokladů vás neoddá žádná země na světě. Ale to neznamená, že se ho nemůžu zeptat. Jen najít vhodnou chvíli a odvahu. Poslední dobou mám víc než kdy jindy pocit, že je se mnou Jonáš jen ze zvyku nebo z pocitu, že mi to dluží. A nedivím se mu.

Je jasné, že takový mladý sexy kus s blonďatými vlasy je pro místní jižanské kluky přímo lákavá delikatesa. Říkají mu Jóny. Moc dobře vím, že v gay klubu dostává nabídek dost. Ale zatím vždy odolal a hrdě se chlubí svým přítelem. Nechápu to a nevím, jak dlouho mu to ještě vydrží. Navíc už je dokonale soběstačný. Nepotřebuje mě.

Z mojí trudomyslné nálady mě vyrušil až věčně se usmívající Jonáš, skotačící ve vodě. Ani jsem si neuvědomil, že už jsem došel na místo. Chtěl bych dnešní výročí strávit v poklidu našeho krásně zařízeného bytečku s koťátkem v náručí a se šlehačkovým dortem na talíři, ale to mi bohužel nebude dopřáno.

„Domluvil jsem se s klukama na večer do klubu." hlásí mi Jonáš.

„Ale já chtěl dnešní večer strávit jen s tebou." špitnu smutně.

„Neboj, zlato, otočíme se tam jen na chvilku, vážně..." mrkne na mě.

Souhlasím. Jako vždy. Protože nemám odvahu nesouhlasit. Musím se s tím prstenem vytasit co nejdřív, ať vím, na čem jsem.

***

Večer naložím vykoupaného Jonáše do auta a do kufru ještě nenápadně strčím krabici se šlehačkovým dortem, kterou nakonec beru s sebou do klubu.

Kluci nás vítají s otevřenou náručí, jako vždy, i když se vidíme skoro denně. Vzali nás mezi sebe hned, jsem za to rád. Ale s nikým jsme si zatím nebyli natolik blízcí, abychom mu řekli o našem malém „kočičím" tajemství.

Po pár rychlých písničkách se světla trochu ztlumila a začal hrát ploužák. Jonáš se automaticky přivinul ke mně a v tichosti předl zatím co já jsem se mu při tanci snažil nepodupat nohy.

Už to nemůžu vydržet, musím s pravdou ven, i když to bude znamenat to, že mě opustí. Aspoň budu vědět na čem jsem. Pomalu jsem vytáhl z kapsy krabičku s prstenem a otevřel ji Jonášovi před očima. Jeho nic neříkající pohled mě mučil.

Dlouhou chvíli jsme stáli a koukali na sebe, cítil jsem, jak mi po zádech teče pramínek potu až do lemu boxerek. Ploužák už dohrával.

Posral jsem to, teď je mi to jasný. Měl jsem to nechat tak, jak to bylo, v blažené nevědomosti pokračovat dál.... Jonáš zapíchl pohled do krabičky s prstenem a konečně promluvil.

„Víš, co jsem si říkal, že by byla první věc, co bych udělal, kdybych měl doklady?"

Utekl, zmizel, přijal nabídku někoho z místních gayů? To všecko mi běželo zrychleně hlavou.

„Požádal bych tě o ruku." řekl.

Nemohl jsem být překvapenější. Což Jonášovi asi z mého idiotského výrazu nějak došlo. Vytáhl z kapsy kraťasů malého černého saténového motýlka a připnul mi ho pod krkem. Barman spěšně přihopkal a dal Jonášovi do šátku na hlavě bílý věneček z umělých květin. Pořád jsem nepobíral, co se tu právě děje.

Druhý barman na sebe hodil provizorní černé sako, vytáhl lesklé desky s papírem a začal číst jakousi nesmyslnou oddávací řeč, které jsem skoro nerozuměl. Lidi na parketu diskotéky se začali řadit za nás. Až když došlo na ANO, jeden ke kamarádů do mě zezadu lehce kopl, abych to odkýval a když řekl své ano i „Jóny", celá diskotéka začala nadšeně ječet a konfety lítaly všude okolo.

Jonáš zářil jako sluníčko, já se neubránil pár slzám a konečně jsem mu nasadil ten krásný prsten, co nosím v kapse už tak dlouho.

****

Už je skoro nad ránem. Na parketu tančí ještě pár podnapilých párů na nějaký nezajímavý ploužák, konfety se válí po celém klubu. Takto jsem si dnešní komorní večer našeho pátého výročí teda nepředstavoval. Kotě mi leží na klíně a pomalu usíná, věneček se poděl bůhví kam, stejně jako můj motýlek. I když svatba nebyla opravdová, já nebyl nikdy šťastnější. No nic, vstanu a jdu si vzít ještě kousek toho šlehačkového dortu, dokud nějaký zbyl.