Kočky nemají devět životů

6.

Někdy se na mě díval s takovou důvěrou, že mě to uklidňovalo a svazovalo zároveň. Pořád jsem si od něj držel odstup, nevěděl jsem, čím si prošel a nechtěl jsem nad tím ani přemýšlet, to ale neznamená že mi to neleželo v hlavě.

Naše meze se trochu posunuly až ve čtvrtek, asi po týdnu, co jsem ho našel. Po celém týdnu jsem měl dost a spal jsem tvrdě jako špalek. Ale v noci mě vzbudily divné zvuky, něco jako kňourání. Sedl jsem si a uviděl Jonáše, jak se třepe strachy a vyděšeně mňouká. Než jsem se stihl zeptat, co se stalo, prozářil oblohu obrovský blesk a hned po něm rána.

Bylo mi to hned jasné, kotě se bojí bouřky. Vzal jsem ho do náruče a hladil ho po zádech, uklidňoval a šeptal mu, ale stejně se při každém dalším úderu třásl, dokud po dvou hodinách bouřka neskončila. Až pak jsme oba usnuli unavení v objetí.

V pátek ráno jsem měl pocit, že nevstanu, ale jeden den už to vydržím a pak se dospím o víkendu.

Další noc už se bouřka nevrátila, ale já jsem poznal, že Jonáš nespí, vrtěl se na posteli a převaloval, takže jsem nemohl zabrat ani já.

„Jonáši?"

„Hmmm?"

„Proč nespíš?"

„Nevím."

Nahlas jsem si povzdechl, lehl si na záda a riskl to. „Kotě? Nechceš si jít lehnout ke mně?"

Ani neopověděl, vyskočil jak čertík z krabičky a už jsem ho měl nalepeného na žebrech. Zbořil mi hlavu pod bradu a klidně oddechoval. Kdybych už napůl nespal, přísahal bych, že vrní.

Vzbudil jsem se za světla a bylo mi hrozné horko. Spícího Jonáše jsem svíral v náručí. Zamžoural jsem na hodiny, sedm ráno. To tedy ne, odmítám v sobotu vstávat tak brzy. Zabořil jsem nos do jeho voňavých vlásků a zase usnul. Vzbudil jsem se zase až za dvě hodiny, Jonáše jsem měl nalepeného na zádech, krásně hřál. Zase jsem usnul. Potřetí jsem se vzbudil, když mi kotě leželo na hrudníku, to už jsem nezabral. Ten má teda výdrž, prospí v pohodě celý den.

Hladil jsem ho ve vlasech a on ze spaní švihal ocáskem. Jeho vůně mě uklidňovala. Kvůli té bouřce jsme se posunuli dál a já netuším, jestli je to dobře. Jsem rád, že je klidnější a věří mi, ale chci se posouvat dál? Nebo spíš – zvládnu to? Na rozdíl od něj jsem jenom člověk. A on je opravdu krásnej a já už rok nikoho neměl.

Ne, takto o něm přemýšlet nesmím, vytrpěl si dost, měl by žít v klidu po zbytek života. Já mu ten klid rád poskytnu, ale budu mít pak klid já?

Ani nevím, jak dlouho jsem přemýšlel, než jsem si všiml, že na mě koukají dvě andělsky modré oči.

„Ty už nespíš?" špitl mi do hrudníku.

„Ne, nespím, přemýšlím."

„A o čem?"

„O tom, co budeme vařit na oběd." zalhal jsem.

Jonáš se zachichotal a koukal se na mě upřeně dál. Ležel mi na hrudníku a jeho dech mě lechtal na krku. Jeho oči mě úplně svazovaly. Nevím, jak dlouho jsme se na sebe takto upřeně dívali. Trvalo to snad věčnost, než jsem si uvědomil, že tohle je špatně. Tohle je hodně špatně! Zhoupl jsem se do sedu a jako by nic jsem zahlásil „no nic, jdu si vyčistit zuby a udělám nám něco k snídani. Dáš si kakao, kotě?" a už jsem se řítil do koupelny, abych se vydýchal z toho podivnýho pocitu.

Byl smutnej, to jsem si všiml, než jsem utekl, ale tohle přece nejde. Jestli na něj takto reaguju po týdnu, tak to bude ještě hodně těžký. Ale jsem skoro dospělej, mám rozum, tohle určitě zvládnu. Musím.

U snídaně bylo podivné ticho, napjatá atmosféra tak nějak visela ve vzduchu. Jonáš už byl samostatnější, dokázal si odskákat do koupelny, do kuchyně, všude kam potřeboval. Ale i tak tu byl na těch pár metrech zavřený už týden. Abych prořízl nepříjemné ticho navrhl jsem procházku.

„Jonášku, nechceš jít dnes na chvilku ven? Přece jen už tu sedíš zavřený týden, pomohl bych ti, kdyby se ti špatně chodilo." Jonáš se na mě vyděšeně podíval, jako bych po něm chtěl, aby někoho uškrtil holýma rukama.

„Já.. já ne-nemůžu ven."

„Proč?"

„Někdo mě uvidí."

Netušil jsem, co tím myslí. Asi pochopil, že se nechytám a pokračoval, „někdo si mě všimne, budou mě očumovat, někdo mě vyfotí, nasdílí někde na netu...."

Aha, takto jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Má pravdu, v dnešní době sociálních sítí, kdy lidi mají nepochopitelnou potřebu sdílet každou kokotinu, i to, co měli k obědu, jak by to někoho zajímalo, se fotka kočičího hybrida asi bude šířit rychlostí světla. A soudě podle toho vyděšeného výrazu tohle nechceme. Ať už prchá před čímkoliv, tohle by mu určitě nepomohlo.

No nic, všechno se dá nějak řešit a očividně se budu muset naučit zvládat situace, o kterých by se mi nikdy ani nezdálo.

Vytáhl jsem ze skříně několik kšiltovek a čepic, aby si je mohl Jonáš vyzkoušet na zakrytí oušek. Potom jsem ještě vyštrachal na dně skříně staří rifle, které by mu mohly být trochu větší, aby si do nich pohodlně schoval ocásek. Po vyzkoušení všech kousků to vypadalo, že se trochu uklidnil a začal se ven dokonce těšit.

„Nebudeme to napoprvé přehánět, pořád ještě dost kulháš, jo?" trochu jsem ho podepřel a pomohl mu do výtahu.

„Chci ti ukázat jedno oblíbené místo, je tady hned za domem." Jonáš v kšiltovce se rozhlížel kolem a já si uvědomil, že to tu vlastně možná vidí poprvé. Do místnosti s popelnicemi se asi dostal v noci, a ještě v horečce, určitě si z toho nic nepamatuje. Více než týden vlastně bydlí na místě, které ani nezná.

Za naší bytovkou je malý udržovaný parčík, obklopený keři. Za těmi už je prales, o který se nikdo nezajímá. Protáhl jsem se malou škvírou mezi keři v nejzadnějším koutě parku. Před námi se vynořila malá travnatá mýtinka. Jonáše jsem táhl opatrně za ruku za sebou. „Pojď, stoupni si tady doprostřed." nasměroval jsem ho. „Tak, a teď se zhluboka nadechni." Zavřel jsem oči a udělal to samé.

Obklopila nás nádherná vůně. Kolem právě kvetly plané jabloně, špendlíky, akáty, jasmín, a to všechno dohromady tvořilo omamnou harmonii, ze které se točila hlava. Pozoroval jsem usmívajícího se Jonáše se zavřenýma očima, s příliš velkou kšiltovkou na hlavě a cítil jsem se úplný. Cítil jsem takovou úlevu, jako když po kobercem najdete poslední dílek puzzle, který vám jako jediný chyběl do dlouho rozestavěné skládačky.

Sundal jsem si flanelovou košili, co jsem měl kolem pasu a rozprostřel ji do trávy, abychom se mohli posadit na zem. Jonáš si sedl vedle mě, automaticky se o mě opřel a hlavu si položil na moje rameno. Kouknul jsem na nebe, vypadalo to, že bude další krásný jarní den. Dlouho jsme takto seděli v naprostém tichu.

Ale tohle ticho nebylo nepříjemné, bylo dokonalé.